Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

Confiteor Evy Salcmanové aneb kdo se chce změnit, musí si sáhnout na úplné dno

22. října 2014 v 13:53 | Ewtcha =o) |  Confiteor
Po dlouhé době jsem navštívila svůj blog a trochu protřídila obsah, protože něco už opravdu nebylo aktuální. Dlouho jsem už nic nepsala a tímto bych chtěla reagovat na své staré já, které je krásně vystižené v článku chyby v rubrice okno do duše. Píši tam o tom, že dělám chyby a že psaní mi pomáhá, protože vypisuji svět, do kterého utíkám. Faktem je, že to bylo ještě na střední a ani já sama jsem netušila, jak moc jsem před světem utíkala. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jem to zvládla a dokážu si užívat života. Kamarád mi tvrdí, že dřív jsem byla jiná, že teď jen chlastám a chovám se vyzívavě a bavím se s každým. Zamračila jsem se a zamyslela jsem se nad tím. A jaká jsem vlastně byla? On tvrdí, že lepší, ale já tvrdím, že mnohem a mnohem nešťastnější. Když čtu mé vypisování v rubrice okno do duše, je to dávná minulost. Sama nedokážu pochopit, jak jsem se z toho nešťastného kolotoče dostala.
Asi to budou kluci, co mě z toho dostali. Nejuzavřenejší a nejodseklejší jsem byla, když jsem chodila s mým prvník klukem z Jihlavy. Byla jsem chodící schránka plná těžkého kamení. Pak jsem chodila s první velkou láskou mého života a to on mě naučil si sebe aspoň trochu vážit a měli jsme s tím stále problémy a kazilo to vztah. Po rozchodu s ním (Což je tu také zaznamenané v rubrice okno do duše) jsem si sáhla na dno. Do toho jsem ještě udělala průser ve škole (O tom snad jindy - stálo to za to! :D), kvůli kterému jsem dostala dvojku z chování a podmínečné vyloučení. Navštívila jsem výchovnou poradkyni ve škole a požádala jí o doporučení psichiatra, protože sezení s psychologem mi nepomáhalo. Doporučila mi pár psichiatrů a já si vybrala. Zavolala jsem tam a obědnala, vzal mě hned druhý den, protože jsem byla akutní případ. (Myšlenky na sebevraždu bylo to nejmenší.)
Najdu si spoj, hledám po celé Doubravce v Plzni svého nového psychiatra. Konečně jsem to našla. Sestra/sekretářka/asistentka či co mě pozvala dál. Vešla jsem do místnosti, která nevalně zaváněla a o vrstvách prachu ani nemluvě. Nahlédla jsem do druhé místnosti, kde v dáli v husté mlze seděl vousatý zarostlý postarší muž v jakém si.. budeme tomu říkat oblečení, téměř dokouřenou cigaretu uchopil do svých zažloutlých prstů, potáhl si plné plíce kouře, típl žváro do přeplněného popelníku obsypaného cigaretovým popelem a vyhořelými zápalkami. Vydechoval kouř přez žluté dehtové vousy, přičemž v urputném kašli vykuckal něco ve smyslu: "Posaďte se."
Inu posadila jsem se a vyjeveně koukala co bude dál. Nasadil si své brýle jako dna od půllitru na svůj velký nos a čekal. Nic se nedělo, tak sklonil hlavu a z krz škvírku mezi okuláry a hustým prošedivělým odočím na mě hodil nepříjemný pohled a povidá: "Tak proč jste tady?" Z mé strany se dočkal těžkého polknutí, letmého pohledu po zaprášených věcech a zoufalého ukňuknutí: "Je mi zle." Koukl na mě téměř načuřeně, poněvadž je asi jasné, že k němu lidé chodí, když je jim zle. Stále však nepochopil, že jsem čekala něco jiného, něco jako přívětivější přístup, otázky a zájem o můj příběh. Opět jsem byla zklamána. Nikoho to nezajímalo. Několik let jsem si říkala, že když bude nejhůř, obrátím se na poslední možnost před sebevraždou a dám šanci psichiatrovi. Dala jsem tomu šanci, ale tenhle unuděný dědek si jí nevážil. Poslední naděje ve vašem zachmuřeném světě vás opustí.
Nevěda, že bude hůř, začalo se to ve mě lámat. Z uzavřené krabičky plné těžkých kamenů se začal z nově utvořených trhlinách v celém těle, duši nitru, se začal sipat písek. Byla jsem tam asi dvě hodiny, pán jen psal do počítače a když jsem mluvila moc rychle, řekl ať zpomalým a když jsem se se slzami v očích odvrátila pohledem z okna přes špinavé záclony, pobídl mne, abych pokračovala. Když jsem mu řekla asi tak desetinu toho co jsem chtěla říct, opět se předklonil, koukl na mě, pozvedl obočí, pomalu si sundal brýle, znuděně sundal brýle a sahal po další cigaretě. Zapálil si, vydechl dým a zvolal: "Další mladá holka, co má problémi kvůli rozchodu s klukem. Co si mysíte, že nemám nic jiného na práci, než řešit něčí problémy? Natož pak takovéhle."
Neřekla jsem nic, ale nic nepochopil, nebylo to vůbec kvůli rozchodu, bylo to kvůli principu. Před tím jsem byla jen uzavřená krabička plná neštěstí, s ním jsem začla konečně otevírat krabičku a on mi do ní přidal trochu štěstí. Nechtěla jsem býta zase ta zavřená krabička bez štěstí. Ale byla. Moji jediní kamarádi byi jeho kamarádi a já žádné neměla. Vzdala jsem to. Poslední naděje byla fuč. Z hlubokého zklamání, vydala jsem ze sebe jen: "Není to kvůli rozchodu, copak jste mě teď hodinu neposlouchal? Prostě mi něco napište a já půjdu, vidím, že vás zdržuju." Opět pozvedl obočí a zachmuřeně se ušklíbl. Vzal do ruky předpis a propisku a spustil: "Tak já vám napíšu tyhlety kapičky a tyhlety tabletky. Ráno a večer, nebo když budete mít ty vaše úzkostný stavy."
Vzala jsem recept, řekl mi, kdy mám přijít zas a odešla jsem si do lékárny pro prášky. Mámě jsem neřekla, jak na tom psychicky jsem, tak jsem si večer dala tablety a kapky. Ráno jsem se probudila hrozně ospalá, protože prášky vás pouze utlumí, nerozveselí. Dala jsem si ráno další prášek a kapky. Jedu autobusem a dobrý. Vystoupím a dobrý. Do školy to bylo tak 800 metrů přez zapadlé garáže, okolo kterých projde jeden člověk za hodinu. V tomto místě jsem se chtěla podívat na mobil, ale necítila jsem ruku. Zarazila jsem se nad tím, náhle jsem s nemohla hýbat ani s druhou, zandala jsem mobil a zrychlila krok. Necitlivost se rozrostla až k pažím. Ke krku, na trup a pomalu k nohám. Byla už skoro u kolenou, když jsem přestávala vidět. Předemnou ještě 100 metrů. -Musiš! -Nemůžu!! Řvala jsem sama na sebe v hlavě.
Posledních 50 metrů. Necitlivot společně s ohromnou zimou se rozrostla až do konečků prstů na nohou a já už viděla rozmazaně celý svět a nevěděla jem, kde jsem a kam jdu. Naposledy si pamatuji velké těžké dveře naší školy, které v tu chvíli vážili asi tak tunu. Z posledních sil, nevím kde se ještě vzali, jsem nastvevřela dveře a upadla do bezvědomí na zem u vrátnice.
Vrátná ihned volala záchranku a začli s masáží. Byla jsem při vedomí, ale nemohla jsem pohnout ani očním víčkem, ani vyloudit jakýkoliv zvuk a výdech nedejbože hýbnout prstem. Masáž srdce a umělé dýchání není nic příjemného, když o tom víte a nemůžete s tím absolutně nic dělat. Fackovali mě, dávali nohy nahoru a nic. Přijela záchranka a dali mi nějakou injekci, která po pěti minutách způsobila, že jsem sebrala všechnu svou sílu a oevřela své oči. "Co se vám stalo?" Prohodí záchranářka. "Prášky od psychiatra." Vykňukla jsem ze sebe. Paní se ihned zděsila a chtěla mě už rychle převážet na výplach žaludku, v tom se ještě zeptala: "Kolik??" Vyhrknula jsem ze sebe: "Jeden!"
Odvezli mě ihned do nemocnice na kapačky.

Víte, když bezvládně ležíte kvůli vaší poslední naději na záchranu, ve kterou veříte několik let, která se vás snaží právě zabít, zamyslíte se. Nezamyslíte se sami, váš pohled na svět se změní. Možná z takových životních situací budete mít navždycky nějaké zvláštní újmy na osobnosti. Jako já. V životě jsem toho přežila hodně. I svou smrt. Ale dycky máte takovou tu planou naději, někdo se kvůli takové naději obrátí v boha. Já jsem věřila v psychiatra, že mi pomůže. Nepomohl. Ba naopak. A to vás změní. Opravdu.


***


Teď po pár letech, když mi kamarád řekne, že dřív jsem byla jiná, lepší, kopla bych ho do prdele, protože si neprošel tím co já. Jistě mám své chyby, každý je má. Málokdo je přizná. Já ty své přiznávám. Nečekejte, že když se něco brutálně zesere, že vám někdo pomůže.. Budete na to sami..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama