Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

7. Kapitola - Tajná výprava

22. října 2014 v 12:32 | Ewtcha =o) |  Evelyn: Stínová Legenda
Sluneční paprsky začínajícího nádherného dne zahřejí Evelyninu tvář, načež se Evelyn vzbudí a přivítá dnešní den s úsměvem. Před pár dny našla vzácnou bylinu, která by mohla zachránit její sestru, avšak musela ještě pár dní počkat s návštěvou města kvůli pomalému vysychán bylin. Dnes je ale den D a ona do váčku vloží pár usušených bylin pro případ, že by její sestra nemohla jít s ní. Oblékne si světlou košili s naducanými rukávy a svou hnědou šněrovačku s širokými ramínky, jenž dotváří již teď nádherné mladé tělo. Obleče si své kalhoty a vysoké boty. Vlasy si zaplete do zaplétaného copu a sepne sponou tak, aby zaplétaná část zůstala jen u hlavy. Jde se nasnídat.
Vejde do hlavní haly kde už tradičně sedí nic netušící Onar. Konverzace není nijak zvláštní. "Dobré ráno, co máš dnes v plánu?" Zeptá se Onar monotónním hlasem. "Pěkný den, dnes plánuji zajít za Lucy." Pokusí se Evelyn o lhostejný tón. Onar je již zvyklý, že je Lucy Evelynina nejlepší přítelkyně, a tak tento mírně třesoucí tón ani nevnímá. Evelyn do sebe souká poslední soustíčko a vyráží do své ložnice. Za svůj opasek, co jí drží malý váček s bylinami si zastrčí kápi, aby nebylo nic podezřelého. Na tělo si připevní své páskové popruhy s dýkou a konečně vyrazí za Lucy.
Před Lucyiným domem jejím tělem projede vzrušení, nervozita a strach zároveň. Zaklepe na okno jako každý den a Lucy jí pozve domů. "Ahoj, jak se máš? Je něco nového?" Řekne Lucy ve dveřích a vede si jí do své jizbičky. "Super," řekne nahlas a jakmile dorazí do jizby, ztiší se "Všechno je připraveno?" Lucy se na ní podívá významným pohledem a mrkne na ni. "Všechno, mám to co potřebuješ, můžeme ihned vyrazit. Onar ví, že jsi se mnou? " Ujišťuje se Lucy. "Ano, nepřijde mu to divné, scházíme se přeci často a často se i procházíme třeba celé odpoledne, nikdo nic netuší." Ujistí jí Evelyn a společně pomalým klidným krokem vyrazí směrem k jezeru. Chvíli jdou a mají namířeno mezi dvě skalní stěny, které jsou odtud přinejmenším hodinu cesty. Mezitím si děvčata rekapitulují svůj plán.
"Takže máš dvě velké sukně jak jsme byly domluvené." Začne Evelyn, přičemž Lucy kývne na souhlas a nadzvedne svou modrou sukni, která se jí hodí k béžové šněrovačce, zatímco Evelyn vzala červenou sukni, která se jí bude hodit k hnědé šněrovačce. "Proč máš na sobě opasky s dýkou? Budeš nápadná!" Všimne si Lucy. "Promiň, ale dýku mám sebou ve dne v noci, byla bych nápadná. pásky se dají sundat a nastavit tak, že si je omotám na boky pod sukni a nikdo nic nepozná. Dýku s pochvou si schovám do boty, kdyby nastali nějaké nežádoucí komplikace." Uklidňuje ji Evelyn právě když už vidí dvě skalní stěny. Kouknou se na sebe a porozhlídnou se po okolí.
Na obzoru za skalní stěnou je malé rozcestí skládajíc se ze tří cest - z Onarovy farmy jdou, do města míří a ta třetí je pro Evelyn záhadou. Dívky zalezou po očním signálu do nedalekého křoviska a převlečou se. Evelyn si schová dýku do svých vysokých bot, páskové popruhy si dá na boky pod opasek s váčkem na byliny a kápí, a do pasu, přes své lovecké kalhoty s botami, uváže dlouhou načervenalou sukni tak, aby vypadala jako obyčejná vesničanka nebo farmářka. Dvě farmářky pokračují v cestě, jakoby si do křoviska jen odskočily a směrují si to přímo k městu.
Městská brána je otevřená a stojí u ní velcí stráže. "Stát!" Zařve jeden z nich, až z toho Evelyn tuhne krev v žilách, jakoby se jí vybavil ten samí křik, který slýchávala před pěti roky. "Dobrý den, jdeme na zdejší trhy nakoupit pár semen na místní farmu, která městu dodává zeleninu a mouku." Ujme se slova Lucy, která do města chodí celkem pravidelně jednou za půl roku. "Dobře, můžete vstoupit." Ustoupí stráž a dvě dívčiny jako květ vstoupí do důlního města.
Evelyn udělá jeden krok za městskou branou a na další se již nevzmůže. Rozhlédne se a všude vidí známé lidi, které mají však poněkud zvrásněné tváře, prořídlé vlasy, z dětí jsou teď mladé ženy. Všichni vypadají zbídačeně, jak se tak pohybují po tržišti ve svých otrhaných úborech. Na tržišti je šrumec, ale zboží již není tolik co bývalo, lidé mají evidentně bídu. Evelyn se přihrbí, když okolo ní jdou stráže a zatíná zuby, když však stráže nereagují, uvědomí si, že ji již dávno nehledají, že šibenice není postavená pro její krk a lidé s zřejmě tu malou zlodějku ani nepamatují. V tomto němém úžasu stojí a dívá se po tržišti kde na levé straně, tam, kde kdysi stávala chatrč, ze které vedl tunel k nim domů, byl postaven nový dům, jenž byl však postaven na stejných základech, takže je možné, že tunel nebyl odhalen, nebo je ještě jedna možnost, že byl odhalen a zasypán. Evelyniny oči se upnou na úzkou uličku mezi tímto a sousedním domem, kterou se protáhla ve spěchu vždy jen ona a nepozorovaně uprchla, jenž jí velice přitahovala pozornost, protože stále víc a víc myslela na svou rodinu a už viděla svou matku, jakou bude mít radost, až svoji dcerku obejme.
Lucy se ihned všimla Evelynina úžasu a dělá jakoby nic, avšak po chvíli jí z něj vytáhne tichým: "Klidně běž, já se tu budu jen tak poflakovat, a pak tě budu po chvíli následovat, abychom nebyli nápadné." Evelyn přikývne a pomalu vyrazí první ulicí vlevo, poněvadž si to míří přímo ke své domovině a už se nemůže dočkat, její pocity již nejsou smíšené, nýbrž cítí štěstěnu a radost, přičemž pomalu zrychluje krok a na určené místo téměř běží.
Najednou se zastaví. Udiveně se rozhlíží kolem sebe, jestli trefila na správné místo. Trefila. Hrůzou vyvalí oči. "Ne. To ne. To není." šeptá sama pro sebe. Padne na kolena a vzápětí se rozpláče. Místo svého domova, který měla v hlavě tak, jak si h pamatovala, když odcházela zbyla jen vzpomínka. Zoufalé děvče se vrhlo doprostřed ohořelých trosek. Bylo to tak. Dům zde už nestál, na jeho místě byli jen zbytky ohořelých prken, jenž byly již místy zarostlé mechem. Evelyn držela v ruce slizké studené prkno, jenž představovalo její rodinu, matku, sestřičku, vzpomínky. To vše bylo pryč, zbylo pouze pár ohořelých trosek.
Lucy přispěchá a nalezne Evelyn jak si cárá svou načervenalou sukni v prachu a popelu. "No tak, Evelyn." Spěšným tónem utěšuje svou nejlepší přítelkyní a do očí se jí hrnou slzy, protože sama moc dobře ví, jaké to je přijít o rodinu, avšak snažila se na sobě nedávat nic znát. Mezitím co Evelyn stále pláče, přisedne si k ní Lucy, obejme ji a pohubuje s ní. "Ššš. To bude dobrý, hlavně nepanikař, třeba jsou jinde, třeba nezemřeli, to že tu není dům, neznamená, že tvoje matka a sestra nežijí někde jinde." Evelyn tak vnukne naději, ale teď nezáleží na tom, jestli planou, nebo pravou, ale naději. "Máš pravdu, musím je najít." Prohlásí odhodlaně a zvedne se. Porozhlédne se po okolí a zahlédne starou tvář svého tehdejšího souseda, který vykukoval zpoza hrubé záclony vedlejšího domu.
Evelyn nelenila a ihned za ním šla a koukla se na něj prosebným, ale odhodlaným pohledem se zaťatými zuby a lesknoucíma očima. Soused zmizel a po chvíli se jeho zvědavý zrak ukázal ve dveřích. Evelyn využila situace. "Dobrý den, jsme farmářky a chtěli jsme se zeptat na tento dům, který zde shořel." Zakoktá Evelyn, přičemž si uvědomuje, že lhaní jí tedy opravdu nejde. Soused se na ní podívá, změří si jí pohledem a pootevře dveře tak, aby mohla děvčata nenápadně proklouznout k němu do světnice. "Pojďte, ale opatrně, nikdo vás nesmí vidět."
Soused je posadí do skromného příbytku a spěšně polohlasem začne chrlit. "Děvče, vím, kdo jsi, poznal jsem tě, budu mlčet, doufám, že tvé přítelkyni můžu věřit. Pro začátek - nikdy jsem vás tu neviděl - jasné?" Evelyn jen těžce polkne a kývne na souhlas. Vlídný stařík tedy pokračuje. "Když si odešla hledali tě snad všude a dost dlouho. Za všechny tvé činy obviňovali tvoji matku a říkali, že jste ďáblova rodina. Nakonec tvou matku vyhodili i z rybárny na pobřeží. Tvá sestřička Kristen moc dobře věděla, kam tohle všechno směřuje. Když dům utichl, rozhodla se tvoje matka své trápení ukončit za svitu lampy, kde napsala na pergamen dopis na rozloučenou a oběsila se. Kristen se vzbudila a viděla to. Vzala stolní lampu a celý dům podpálila. Byla nemocná, podle někoho utekla, podle někoho to byl ďáblův potomek a její kosti se spálili na prach. Jisté je jen to, že se její ohořelé tělíčko nenašlo." Skončí soused své vyprávění se slzou v oku a užuž kouká, aby dívky zase odešli.
Evelyn poslouchá se zatajeným dechem vidouc, že stařík pospíchá, tak kývne na Lucy a mají se k odchodu. "Děkuji, moc si toho vážím a doufám, že mlčení platí pro obě strany, já už dávno neokrádám nevinné, nýbrž pomáhám druhým bránit jejich rodiny. Sbohem." Stihne naposledy prohodit, když se za staříkem zavřou dveře.
Otočí se na Lucy se slzami v očích. "Zabila jsem je. Zemřeli mojí vinou." Lucy jí chytne za ramena a podívá se jí přímo do očí. "Evelyn, ty za nic nemůžeš, kradla si, protože tvá sestřička byla nemocná, to lidé ti zabili rodinu." Evelyn potlačí pláč a prázdným pohledem prohlédne staré spáleniště. Sáhne si do váčku pro Huseníček a drží ho v pěstičce s odhodláním, že jej doručí své sestřičce. "Víš, Lucy, bude to znít hloupě, ale chtěla bych se jít pomodlit, moje maminka by si to přála a chtěla by, abych se netrápila." Lucy kývne na souhlas. "Ale jistěže , půjdu s tebou, taky bych se ráda pomodlila za Ricka, aby se mu nic zlého nestalo." Evelyn kývne na souhlas a vydají se spolu k místní faře, který leží vedle lazaretu.
Dorazí spolu do Fary a Evelyn jde rovnou za místním farářem, který zde slouží jako zpovědnice. Nejprve jde Evelyn, sedne si do zpovědnice a má nutkavou potřebu, přiznat se k dávnému činu odcizení jehňátka. Nakonec si z toho vyvodí, že bůh jí potrestal za krádež smrtí rodiny. Farář jí vyslechne a odpustí ji, protože se za své hříchy již dávno očistila. Pak jde na řadu Lucy a Evelyn zamíří k oltáři. Začne se modlit a plakat. Pevně drží Huseníček v rukách. Najednou ji zaklepe na rameno jedna z řeholných sester. "Pojď mé dítě, pan farář mě za tebou posílá. Vidím, že v ruce držíš nějakou bylinu, nechceš navštívit místní lazaret a očistit se tak od hříchu?" Evelyn ani neví jak má s jeptiškou mluvit, nikdy v kostele nebyla. "No, dobře, víte je to bylina Arabidopsis Thaliana, nebo-li Huseníček Thalův, je dobrý na Anémii, díky vysokému obsahu kyseliny listové." Evelyn udělá svým vysvětlením dojem na sestru a a na ní kývne a odvádí ji do lazaretu.
Evelyn vstoupí do velkého sálu kde jsou kolem dokola postele s nemocnými občany. "Víte, je zajímavé, že máte u sebe zrovna tuhle bylinu, Anémii u nikdo nemá, takže nám nepomůžete. Ovšem teď si vzpomínám, že sestra Kirieth říkala, že někoho takového zná. Počkejte tady, pošlu vám ji sem." Praví jeptiška a odchází přičemž se Evelyn jen dívá okolo sebe a čeká na sestru Kirieth. Přicupiá mlaďounká řeholná sestra, která má na sobě typický sesterský hábit. "Čímpak mohu posloužit dítě?" Evelyn se jí podívá hluboce do očí a scepení. V jejích očích vidí bolest, špatnou zkušenost, jsou jako zelená louka, jenž byla zničena dlouholetými bitvami. Její pleť byla bledá a výraz v obličeji nasvědčoval tomu, že není zcela zdravá.
"Sestro Kirieth, omluvte mi mou neslušnost, ale neviděla jsem vás už někdy?" Zeptá se opatrně Evelyn. Kirieth se na ní podívá. "Ne, jsem sestrou už několikátým rokem." Evelyn zamhouří oči. "A co jste dělala před tím, než se z vás stala řeholná sestra?" Kirieth se zamračí. "Do toho vám nic není, není důležitý původ, ale cesta, kterou se vydáme." Evelyn se usměje. "To jsem vždy říkala mé sestřičce Kristen." Kirieth zůstane stát a zírat na Evelyninu tvář, přičemž se její zamyšlený výraz mění v úsměv a ohromné nadčení. "Evelyn?" Evelyn se usměje a začne ječet. "Pane bože Kristen, ty žiješ! Právě jsem se za tebe modlila! Celé ty dlouhé roky jsem na tebe myslela, poněvadž jsem matce slíbila, že se vrátím s lékem na tvoji Anémii! Konečně jsem tady!" Kristen jí padne okolo krku. "Pane bože, ty ses pro nás vrátila! Musíš mi vyprávět, co se stalo, mysleli jsme s matkou, že jsi mrtvá." Evelyn si odkašle. "Asi bychom měli jít někam, kde nebudeme tak nápadné." Kristen jen souhlasí a odvede jí do svého skromného příbytku, tvořící pouze z malé jizbičky.
Kristen se na Evelyn dívá svým předčasně dospělým pohledem a ihned vyzvídá. "Tak co, kde si byla? Kam si zmizela? Měla ses dobře? Proč ses nevrátila dřív?" Evelyn jí ve stručnosti popíše, co se tehdy stalo, že utekla a dostala se na Onarovu farmu, kde se stala chráněncem za cenu, že nebude moc odejít, přičemž dnes je tu taky na zapřenou. "No a pak jsem viděla trosky z mé minulosti a skoro jsem se zhroutila. Soused mi řekl, co se stalo, že se maminka oběsila a ty, že jsi uhořela." Kristen vystřelí ze židle jak šídlo a začne se pekelně rozčilovat. "To je lež! Takhle to vůbec nebylo! Začnu od začátku. Když jsi odešla, všechno pro nás bylo složitější. Vyhlásili naší rodině válku, protože si mysleli, že víme, kde se ukrýváš. Matku vyhodili z rybárny a neměli jsme vůbec nic. Jednoho dne jsem spala ve svém pokoji, opět ve zbídačelém stavu, protože jídelníček byl již na nule a dva dny jsem neměla ani soustíčko čehokoliv. Najednou slyším skleněný zvuk, jakoby se rozbila láhev. Během další vteřiny jsem uslyšela matčin srdcervoucí křik, jenž se mi zaryl do duše a navždy se mi bude vracet v nočních můrách." Vytáhne kapesníček a otře si slzy, načež zase pokračuje.
"Jediné, co jsem stihla, bylo utéci tvým tajným tunelem. Utíkala jsem co mi síly stačili směrem k faře. Jelikož jsem nevycházela z domu, nikdo nevěděl, jak vlastně vypadá matčina druhá dcera. Upadla jsem do bezvědomí a sestry mě zachránili. Bylo mi tenkrát 9 let. Od té doby přežívám ze dne na den a jsem ve službách božích." Evelyn jen se zatajeným dechem poslouchá. Neviděla před sebou svojí malou sestřičku, ale odhodlanou mladou dívku, která si prošla peklem. Byla silná, Evelyn to na ní viděla. Nezahálela a ihned se zeptala. "Kristen, nechtěla bys jít se mnou? Máme se tam skvěle, Starý Onar je hodný stařec a mě má rád, jistě bychom něco vymysleli, co myslíš? Šla bys? Mám pro tebe lék, mám sebou trochu, ale na farmě mám zbytek, byla bys konečně zdravá, byla bys se mnou."
Kristen se rozzáří oči. "No jistě, že bych šla s tebou! Jsem sice božím dlužníkem, ale celé dny jsem se nemodlila za nic jiného než za to, aby ses mi vrátila alespoň ty, když matku zabili oni. Proslýchá se, že tu zápalnou lahev hodil Garvell, pracoval s naší matkou v rybárně, ale nikdo ho nepotrestal, všichni byli rádi, že naše rodina byla pryč, ani na místě našeho domova nic nového nezřídili, protože se proslýchalo, že jste vyznavači ďábla, když jsi znesvětila svatou půdu odcizením toho jehňátka." Evelyn se zahanbeně podívá do země. "Vše co jsem konala, bylo s dobrým úmyslem, věř mi. Občas si říkám, že mám nějaké poslání a doufám, že já a lidé okolo mě netrpí zbytečně. Konečně jsem tě našla a vidím, že jsi v pořádku. Nikdy už tě nechci ztratit, konečně jsem se dočkala štěstěny." Kristen se jen usměje a obejme svoji starší sestru. "Dobře tedy, půjdu za matkou představenou a oznámím jí to. Za chvíli vyrazíme, mám si vzít něco s sebou?" Evelyn se zamyslí. "Ne, nic, jen obyčejné oblečení prosté dívky.
Evelyn jde čekat na sestřičku ven, přičemž zahlédne Lucy, která se unuděně prochází po faře. "No konečně, kde jsi byla? To ses tak dlouho modlila?" Začne Lucy peskovat Evelyn. "Našla jsem svou sestřičku! Je tady v klášteře!" Vyjekne radostí Evelyn. "To je skvělý! Ale co teď? Asi jí nechceš opouštět, viď?" Zamyslí se z radostného pokřiknutí Lucy. "Nechci. Už nikdy. Musíme vymyslet nějaký plán. Co kdyby jsme Onarovi řekli, že nás napadli Akilové a že ona byla jejich zajatcem?" Lucy se zamyslí. "To je hloupost, ihned by vyhlásil útok a Kristen by pak zase vyhnal." Evelyn přikývne. "A co kdyby se jí stalo něco podobného co mě? Prostě jsme jí potkali zbídačelou a ubrečenou v lese, přičemž se nejspíš ztratila?" Lucy se zamyslí, ale nakonec přikývne. "Dobrá tedy, ať si vezme roztrhané oblečení, vyválíme jí cestou v bahně a v jehličí a přivedeme ji." Evelyn je ráda, že s ní Lucy souhlasí, a tak dojde oznámit Kristen jejich plán.
Kristen souhlasí a vybere si oblečení po nějakém mrtvém staříkovy, proto pěkně zapáchá, a tak se dají ihned na cestu. Jdou společně bok po boku přímo k místu, kde se Lucy s Evelyn převlékaly, kde se převléknou i teď. Evelyn si sundá červenou kolovou dlouhou sukni a tak odhalí své obtáhnuté lovecké kalhoty. Pásky, které má okolo pasu si nandá na hrudník tak jak má a dýku si vyndá z vysokých hnědých bot a připevní ji na opasky. Vezme si na sebe kápi, kterou měla přivázanou pod opasky, aby nepřišla přesně tak, jak odešla. Lucy si pod svoji modrou sukni oblékla červenou a děvčata byla schopna vyrazit směrem k Onarově farmě, skrz skalní stěny, okolo jezírka a před úplnou tmou dorazili na Onarovu farmu.
Děvčata se před farmou dali do běhu a přiběhli uřícené. Kristen, která sotva lapala po dechu omdlívala, protože rychlí pohyb její nemoci nedělal dobře, a tak se spíš Evelyn začala bát, aby vystoupení nebylo až moc věruhodné, aby Kristen nakonec nepřišla do bezvědomí. Evelyn rozrazí hlavní dveře a spěchá do velkého sálu, kde Onar sedává každý večer před spaním. "Strýčku Onare, nesu důležité zprávy, moc se omlouvám za tak pozdní vyrušení, ale jedná se o naléhavou situaci." Onar se udivením zvedne a jeho zrak spočine na otrhané mladé dívce nevalného odéru. "Pokračuj, co se stalo?" Zeptá se nakonec hlubokým klidným hlasem Onar. Evelyn spustí. "Byli jsme na procházce, procházeli jsme se přírodou, dokonce jsme v jednu chvíli byli pár kilometrů od města, když zaslechnu dětský pláč. Lucy nic neslyšela, ale mé lovecké smysli jej zaslechli. Rozeběhla jsem se tedy za těmito vzlykajícími zvuky, přičemž jsem na konci objevila mladé děvče, které se ztratilo. Už bloudí třetím dnem, je vysílená a nemá kam jít."
Onar se zamyslí. "Dejte jí nocleh, dnes už je pozdě, zítra to vyřeším. Dejte jí najíst a uložte ji v pokoji pro hosty. Zamkněte a hlídejte celou noc." Evelyn v duši plesá, avšak nedává na sobě nic znát."Jsi moudrý strýčku Onare, nebýt tvého dobrého srdce, nikdy bych nemohla žít tak spokojený život, jako je ten po tvém boku." Zalichotila Evelyn. "Děkuji za uznání, moc si toho vážím. Už je po večeři, zajdi do kuchyně, služebná ti něco dá. Uvidíme se zítra." Řekne Onar svým klidným hlasem a odebere se do své ložnice. Evelyn zajde do kuchyně a nají se, rozloučí se s Lucy. "Zítra se uvidíme, neříkejme hop, dokud jsme nepřeskočili." Lucy kývne na pozdrav a odejde. Evelyn se odebere do své ložnice, přičemž jen na chodbě vidí mihnout se služebné, které vedou Kristen do lázně, aby ji patřičně omyly. Evelyn si lehne na postel, chvíli se převaluje a pak usne spánkem spravedlivých
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama