Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

2. Kapitola - Odloučení

22. října 2014 v 12:28 | Ewtcha =o) |  Evelyn: Stínová Legenda
Silné bílé světlo. Na horkou tvář ji dopadá silné bílé světlo. "Co se to děje? Žiju? Jsem mrtvá? Co se stalo?" Napadá dívku mnoho otázek. Zvedne ruce a chce si promnout oči a zaostřit, ale tělem ji projede ohromná bolest. Pravou ruku téměř necítí, jen jí pulzuje ohromná bolest předloktím. Zvedne levou ruku a s tou ještě hýbat může. Promne s oči a pokusí si sednout. Strašně moc to bolí ale dívka zatne zuby a opře se o strom vedle ní. Rozhlídne se okolo sebe.
Je ráno. U jejích nohou je ohniště, ve kterém doutná ještě pár zbylých oharků. Vedle ohniště je kožená plachta přehozená přes provazy, které jsou napnuté mezi stromy, pod nimiž jsou rozložené kožešiny. Opodál stojí malý oř který pozoruje dívčino probuzení. Nikde nikdo jen na rožni se opéká malé jehňátko a u stromu visí napnuté kůže.
Dívka se podívá na sebe. Má roztrženou košili, která jí teď vytváří hluboký výstřih a naskytují tak pohled na horní část dívčích velmi mladých, právě se vyvíjejících ňader. Celá tmavá košile je nasáklá krví. Nelze ani říct čí ta krev je. Dívka se rozvzpomíná na boj o život s krvelačnou šelmou a nechápe co se stalo. Podívá se na svou pravou ruku a vidí jen látkové obvazy prosáklé krví. Díku ani majitele těchto věcí nevidí. Porozhlídne se tak po lese, zda-li něco nepoznává. Pozná, že je v údolí u města, poněvadž tyto lesy zná nazpaměť, i když měla zakázáno sem chodit.
Po chvíli koukání okolo sebe sebere všechny síly, zatne zuby a pokusí se vstát. Pomalu se opře o strom a postaví se na nohy. Několik minut se protahuje a pokouší se přemoct všechnu tu bolest ale nakonec se jí to podaří. Porozhlídne se po tábořišti a hledá svoji dýku. Najednou se někdo přiblíží těžkým krokem zezadu. Dívka se otočí a zpozoruje tuláka. "Kde je moje dýka?" Vyhrkne na něj uspěchaně. "Dobré ráno, myslel jsem, že poděkuješ." Podívá se na ní klidně. " Promiňte, ani nevím za co mám děkovat,ale nejdřív chci vědět kde je moje dýka?" Opakuje dívka a v rozrušení nemá na nějaké další zdvořilosti náladu. "Tady ji máš, je pěkná, kdes ji ukradla?" Zeptá se tulák s úšklebkem. "Neukradla, otec mi ji daroval. Pár dnů před jeho smrtí, jako kdyby to věděl." Vezme si svou stříbrnou dýku.
"Co se stalo?" Zeptá se hned na to dívka. "To bych se měl ptát spíš já. Co si pohledávala v noci v lese s ještě teplým usmrceným telátkem v pytli?" Dívka se podívá do země. "Bylo pro vás, abyste mě naučil umění lukostřelby. Říkal jste, že v ničem nevynikám. Ale dokázala jsem ukrást jehňátko z nejstřeženějšího místa ve městě - z fary. Nikdo si mě nevšiml. Spěchala jsem do údolí a když jsem už konečně zahlédla světlo, vyskočila na mě ze křoví ta šelma. Bránila jsem se a bodala jí, ale byla nesmrtelná a nepřemožitelná. A pak už si nic nepamatuju, jen hrozný tlak na celé tělo. Vy jste mě našel?" Pozvedne dívka obočí a podívá se se zájmem do tulákových hlubokých modrých studen.
"Seděl sem u ohně," vysvětluje tulák, "a najednou jsem zaslechl výkřik. Ihned jsem čapl luk který jsem měl u sebe a běžel co mi síly stačili směrem k tomu hroznému křiku. Byla tam velká kočkovitá šelma a zrovna tlapou sekla do něčeho tmavého. Poznal jsem, že to byl výkřik člověka, tak jsem ihned napnul tětivu a střílel. Kdybych tu bestii párkrát netrefil, byla bys namaděru. Jak tě vůbec taková hloupost napadla? Krást ovci." Zakroutí rozhořčeně tulák hlavou a dívka se zamračí. "Já to dělala pro vás, byl to dar za to, že jste mi pomohl u rozcestí a taky jsem chtěla abyste mě vyučoval lukostřelbu. Nikdo mě neviděl, umím se plížit, jsem tichá, hbitá a odhodlaná."
Tulák se v klidu nadechne a klidným hlasem řekne: "No právě. Možná by v tobě něco bylo, ale počkej si ještě pár let. Jsi ještě mladá a nevíš co děláš." Dívka se nasupí. "Fajn, děláte chybu, málokdy se najde někdo, kdo se za pravdu pere, co za někoho druhého obětuje tolik co já. Někdy musíme klopýtnout abychom zjistili jaké kameny na té cestě vůbec jsou. Najdu si někoho jiného na výuku a až budu umět dobře střílet, přinesu mé rodině maso a zachráním je před zkázou, co je čeká." Porozhlédne se, vezme si svůj plášť, upraví se a e všech sil se potácí lesem směrem ke městu. Ani nepozdraví. "Sbohem." Špitne tulák a jde si sbalit věci a připravit se na cestu do města. Potřebuje nabrat zásoby na další cestu....
Dívka chvíli dělá že je úplně v pořádku a když se ohlédne a tuláka už v hustém lese nevidí, opře se o strom a chvíli si oddychuje. Cestou přemýšlí, kde sehnat jídlo, když nechala celé jehňátko tulákovi a jak vysvětlí matce, že byla celou noc pryč, ale hlavně jak objasní ty zranění. Bylo to vedlejší, teď se potřebovala dostat do města. Šla k jižní části města kde byli zdi hodně vysoké. Zato ale u nich stály smrky. Dívka vylezla po dubu na jeden smrk a tam už měla prolámanou cestičku až k hradbám. Skočila na hradby a slezla na střechu jednoho z domů. Poté přelezla pár střech a po dřevech na zatopení které tvořili vysokou svažitou hranici u jednoho domu seskočila dolů a poté postraními uličkami doběhla až k sobě domů.
"Kde si byla?!" Ječí už ve dveřích dívčina matka. Když na ni pohlédne zděsí se a ihned k ní běží. Takhle zbědovanou ji ještě neviděla. "Pane bože, co se ti stalo? Měla jsem o tebe hrozný strach." A vede ji do umývárny. Vezme velké vědro a začne do něj lít studenou vodu a poté tam nalije trochu horké. Dívka si sundá své oblečení a vleze si do vlažné vody. Patka ji pomalu omývá rány na pravé ruce a dívka si smývá přischlou krev z těla. Mezitím dívka vypráví co se stalo. "Byla jsem na trhu, měli tam holuby, ukradla jsem pro Ni jednoho a stráže mě načapali. Utekla jsem jim a schovala se k jednomu tulákovi do kožešin. Zjistila jsem, že má luk a prosila jsem ho, aby mě s ním naučil zacházet. Potřebujeme maso, jinak se Jí to zhorší. Řekl mi, že na to nejsem dost dobrá tak jsem v noci ukradla ovečku z fary a donesla mu ji, jenže mě cestou napadla šelma. Zachránil mi život, ovečku si vzal, ale lukostřelbu mě nenaučí, tak jsem se sebrala a šla jsem domů."
Matka omývá dceřino zakrvácené tělo s děšeným výrazem ve tváři a zatajený dechem. "Mám o tebe strach. Vím, že si nedáš říct, máš tvrdou hlavu po otci. Nějak to udělám, vezmu si v rybárně delší směny a zkusím se domluvit s rybářem, jestli nám dá aspoň jednu rybu měsíčně. Nechci aby riskovala život a navíc brát z fary ovce to je hřích. Vymyká se ti to z rukou dceruško." Rozbrečí se matka. Dívce je to líto, ale nenechá svou matku, aby se takhle trápila. "Kdy měla naposledy nějaké maso?" Matka se rozplakala ještě více. " Už to budou asi tři týdny. Je celá bledá, jestli to půjde takhle dál, ztratím jí jako vašeho otce." Matka se definitivně rozpláče. Uplete dceři zaplétaný cop z jejích plavých, do půl zad dlouhých vlasů. Dcera už se mezitím suší. "Neboj, něco přinesu." Utěšuje ji dcera.
Matka přinese dceři jen koženou šněrovačku, plášť s kápí, tmavý šál, obtažené kožené kalhoty a její vysoké upnuté boty ji jen otře kartáčem. Věci ji položí na stůl. "Tady máš, vím, že nemáš šněrovačky ráda, protože v nich vypadáš víc jako žena, ale nic pánského už nemám. Když si vezmeš plášť zima ti nebude a nebude poznat, že si děvče, nemusíš se bát." Utěšuje ji matka. Dívka si to oblékne, matka ji pomůže s šněrovačkou a utáhne jí tak, že děvče téměř nemůže ani dýchat a malá ňadra se jí vymáčknou ze šněrovačky ven. "Ale dyť mě udusíš." Vydechne dívka. "Ale no tak, je krátká, ohýbat se můžeš dobře a aspoň tě nebudou bolet záda. Než půjdeš, podíváš se za Ní?" Řekne starostlivě matka. Dívka jen kývne na souhlas a když už je oblečená, šálem má zahalený jak dekolt, tak krk, vyrazí do vedlejšího pokoje, kde se ozývalo tiché sténání.
Dívenka otevře dveře a potichu ale se šťastným tónem v hlase špitne: "Kristen.. o jsem já, tvoje sestřička. Jdu na trhy, něco ti přinesu, slibuju. Dnes je tam masový trh, určitě ti přinesu nějaké maso. Jsi celá bledá, ale neboj, za pár dní bude líp, přinesu tolik masa kolik jen bude na tvou anémii potřeba." Kristen, její mladší sestřička se jen usměje a zakašle. Dívka se na to nemůže dívat a jde jednat. Uváže si dýku, kdyby něco a dá matce pusu na čelo. "Neboj budu v pořádku, vrátím se brzy." Matka se jen starostlivě usměje "Opatruj se." Dívka se zahalí a odejde. K trhům běží postranní uličkou, kde nikdo nechodí, protože se tam nikdo neprotáhne. Na tržišti je ale nějaký nevídaný rozruch. Dívka se protáhne mezi davem a to co vidí jí docela vyděsí...


Poté co se tulák vymotá z lesa na cestu, spatří stráže u městské brány. Přijde k nim a klidným hlasem a slušným jednáním spustí: "Dobrý den přeji, mohl bych, prosím vás, do města na zdejší trhy nabrat pár zásob na další cestu?" Stráže si tuláka měřili přísným pohledem. "Vypadni, nestojíme v našem městě o tuláky, žebráky a jiné darmožrouty. Naše město je slušné a takové chátře je vstup zakázán." Tuláka to velice překvapí. "Prosím, jsem slušný člověk. Je zde nějaký poplatek? Nechcete třeba něco na zub? Mám tu výborné telecí pečené maso." Stráže se nechají zlákat, protože ani oni, městští služebníci, maso neviděli. Ihned se na něj vrhli a tulák tedy mohl do města. Svého oře raději nechal kousek od města v křovinách. Vyšel tedy na trhy. Měl u sebe akorát své otrhané věci a brašnu přes rameno.
Lidé se za ním otáčeli a rozhořčeně, pohoršeně ale hlavně znechuceně komentovali jeho vzhled. Popocházeli od něj o kus dál a ihned posílali to zprávu dál. Za necelé dvě minuty už celé tržiště vědělo, že je ve městě tulák. Maminky ukazovali na tuláka a říkali dětem, že to je nepřítel a špatný člověk. Některé dokonce říkali, že to ani člověk není, že to je opice z lesa. Tulák se nestačil divit, ale dělal, že se toho ani nevšiml. Přijde k druhému stánku od městské brány. "Dobrý den, potřeboval bych 3 sáhy tenkého a 3 sáhy tlustého provazu." Kupec, kterého se tulák ptá vůbec nereaguje a dělá, že tuláka nevidí. Po chvíli to tulák zkusí znovu. "Promiňte, potřeboval bych..."Ani to nedořekne a kupec mu odsekne: "Držte se od mého stánku dál! Já vám nic neprodám! Nechci si udělat špatnou pověst."
Tulák se zarazí a jde dál, když v tom se ozvou stráže na schodech, které vedou od fary. "Poplach! Někdo zabil a ukradl jehňátko přímo z naší fary!" Ihned, jak to stráže dořeknou, vznikne po celém tržišti panika a všichni začnou někam utíkat. Většinou se chtějí protlačit ke svým domovům a zkontrolovat svojí jedinou slepici, kterou mají. Avšak někdo zneužije situace a podstrčí tulákovi v tom chaosu čtyři jablka do brašny. "Klid! Prosím klid!" Zařve stráž a lidé se zastaví a na chvíli se uklidní. V tu chvíli někdo zařve: "Pomoc! Zloděj" Ukradl mi v tom rozruchu jablka! Podívejte se mu do brašny!" Tulák se otočí smerem na toho, kdo řve to křivé obvinění a vyjeveně lape po dechu. "To je lež!" Důkazy jsou ale jasné a dva silní občané, co byli vedle něho, ho chytli a podívali se mu do brašny. Nalezená jablka zdvihli nad hlavu a zařvali: "Je to pravda! Zloděj! Stráže!!"...

Tuhle chvíli však dorazila na trh dívka. Spatřila tuláka zrovna když volali: "Je to pravda! Zloděj! Stráže!" Stráže se rozeběhli proti tulákovi. Dívka neváhala a ihned jednala. Prokličkovala mezi lidmi a vzala do ruky 4 jablka. "To je moje práce! Vy jste tak hloupí!" A začala házet jablka po strážích. Hodila jedno, druhé, třetí a čtvrté ani nestihla odhodit, prokličkovala mezi stánky, vzala za ruku tuláka, který tam stál sám. Běžela s ním k jedné barabizně, rychle skočila za roh a stáhla tuláka dolů a nasměrovala ho přímo proti prknům staré barabizny. Prkna se protočila, tulák zapadl do barabizny a jakoby se po něm slehla zem. Dívka se dala na útěk. Běžela úzkou uličkou rovnou domů.
Rozrazila dveře a matka leknutím vyskočila. "Na nic se neptej, nevidělas mě už několik dní!" Při těchto slovech běžela do svého pokoje a schovala se do svého tajného tunelu, který je tajnými padacími dveřmi spojen s barabiznou na rohu tržiště. Chvíli po ní dorazili stráže spolu s půlkou města a začnou bouchat na staré dřevěné dveře. "Otevřete ty dveře! Víme, že tam je!" Ozve se zvenku rozbouřený dav. Matky by se krve nedořezalo, šla urychleně ke dveřím a pomalu otevřela. "Nevím koho hledáte." Dav začal opět řvát: "Tu zlodějku! Víme, že ta zlodějka je vaše dcera! Ukradla ovci z posvátné půdy naší fary! Víme, že krade na tržišti a ještě napadá naše strážné!" V tu chvíli stráže odstrčili nebohou matku a vrazili dovnitř prohledávat celý dům. Matka zoufale křičela: "Ale já nevím, kde je, neviděla jsem ji už několik dní!" Nikdo už ji neposlouchal a všichni se hrnuli dovnitř. Za chvíli zde nebylo k hnutí. Všichni se ujistili, že v domě nikdo jiný kromě matky a její druhé mladší nemocné dcery Kristen není.
Děvče mezitím nelenilo a ve své skrýši pod domem házelo d brašny vše potřebné pro krátké přežití. Když už byla připravena a měla všechno sbalené, lidé už byli pryč a šli ji hledat jinam. Využila situace a rychle vyběhla nahoru do domu. S brekem objala svou nemocnou sestřičku se slovy: "Ubohá Kristen, všechno jsem kradla pro tebe, všechny zlé činy jsem dělala jen abych tě ochránila. Je to však nad moje síly, jestli mě najdou, půjdu rovnou k šibenici. Tu ovci už mi neodpustí. Vezmi si, tady máš nějaké sušené maso, které jsem ukradla na tržišti." podávala dívka Kristen malý kožený sáček se sušeným masem. "Bůh ti to odpustí, vím, že máš dobré srdce. Jsi silná, ty to zvládneš. A už běž, než zase přijdou. Opatruj se." Řekne Kristen těžkým šepotem a starostlivými vráskami na čele.
Dívka se zvedne od postele a jde ke dveřím, kde už stojí matka a pláče. "Neboj se matko, budu v pořádku. Půjdu do světa a najdu někoho, kdo mě naučí lukostřelby a přinesu masa kolik jen unesu. Do tohoto města přinesu mír a všichni ještě budou rádi, že mě neoběsili." Řekne dívka se slzami v očích. Matka se na ni podívá, obejme ji a konejšivým hlasem řekne: "Opatruj se a buď silná. Budu na tebe vzpomínat a kéž tě provází štěstí." Políbí svou dceru na čelo a dívka směřuje směrem k padacím dveřím pod postelí, které vedou do tunelu k tržišti.
Dívka vejde do tunelu, tvář s dekoltem si zakryje šálem, vezme si kápi a zahalí se do pláště. Přehodí si brašnu přes ramena a vyrazí. Když vyleze do opuštěné barabizny, zjistí, že na tržišti je poměrně klid. Tuláka nikde nevidí, asi už šel pryč. Je už nejspíše velmi daleko. Už se stmívá, což dívce nahrává do karet. Odklopí kyvná prkýnka stěny barabizny a pomalu utíká okolo trhu a proběhne nepozorovaně hlavní bránou, protože celý dav, který jí hledal, včetně stráží se vydal na pobřežní část k velké rybárně v domnění, že se ukrývá právě zde.
Dívka se rozhlédne a nikde nevidí živou duši. Vezme si pro jistotu do ruky svou dýku a pospíchá směrem k rozcestníku a dál mezi dvě skalní stěny. Tam ji ovšem čeká velké překvapení...

Tulák, který se mezitím nacházel v barabizně, kam ho zrovna nasměrovala dívka, se nestačil ani vzpamatovat z toho rychlého sletu událostí, které se zrovna odehráli na tržišti. Chvíli jen zaraženě zjišťoval, kde zrovna je. Poté mu došlo, že mu dívka zachránila život. Porozhlédl se po místnosti, kde se zrovna nacházel a prošel se. Na jednom místě podlaha zavrzala. Všiml se, že jsou zde prkna přerušená a tvoří tak veli nenápadný poklop. Zkusil poklop otevřít a všimne si malého tunelu, který někam vede. Vejde dovnitř a chvíli se přikrčeně plíží až dorazí na rozcestí. Už slyší veliký hřmot, tudíž usuzuje, že druhý konec je velmi blízko. Najednou docela blízko slyší nějaký pohyb. Někdo na konci tunelu je. Tulák se přikrčí a schová se do druhé chodbičky tak, aby vyhlížel zcela nepozorovaně do chodbičky před ním, ve které slyší pohyb.
Po chvíli zahlídne pod světlem, který prochází mezi prkny v předu v chodbičce, že ten, kdo má na spěch a rychle hází věci do brašny je jeho zachránkyně. Nebude se prozrazovat a nechá dívku konat svou práci. Po chvíli se hřmot uklidní a dívka vyleze víkem zase nahoru. Tulák neváhá a jde blíž. Dostane se téměř k poklopu na odbočku do větší místnosti plnou užitečných věcí, která byla osvětlena škvírami v prkenné podlaze. Tulák se podívá, co to je za místnost a vidí jen postel, jak na ní někdo leží a právě vcházející dívku. Chvíli poslouchá a konečně mu dojde, co je dívenka zač. Netušil, že krade pro svou nemocnou sestru Kristen a že vše dělá pro dobro a spravedlnost. Zjistil, že vlastně on ji donutil k tak hříšnému činu, jako bylo ukradnutí něčeho z posvátné půdy boží.
Po chvíli se otevřou dveře a ve dveřích stojí její plačící matka. Tulák vytuší, že se dívka už loučí a jde se skrýt na první odbočku, kde se schovával minule. Dívka otevře poklop, chvíli se upravuje a tulák zaleze ještě víc do tmy a nevydá ani hlásku. Dívka se po chvíli celkem rychle rozeběhne do tunelu a tuláka si ani nevšimne. Její droboulinká postava prosvištěla tunelem jakoby nic, zato tulákova mohutná postava měla co dělat, aby se nezasekla. Dívku nezastihl ani v barabizně a tak se rozhodl ji následovat. Nejprve však musel zajít pro svého oře, čímž se velmi zdržel.

Stopuje dívenku a zjistí, že má namířeno mezi dvě skalní stěny. Jelikož se už stmívá, dojde mu, že dívka může bt zase v nebezpečí. Dorazí však ke skalní stěnám příliš pozdě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama