Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

13. Kapitola - Legendy

22. října 2014 v 12:39 | Ewtcha =o)
Ráno Evelyn otevře oči a první co zahlédne je její pravá zjizvená ruka a okno, do kterého se vkrádají ranní paprsky. Zamrká a podívá se kde přesně je, najednou zjistí, že se ruka nadzvedla, aniž by ona sama chtěla, zamračí se a uvědomí si, že ještě nikdy neležela na tak pohodlné vyhřívané podložce. Najednou si to uvědomí. "Uááá?!" Vyvřískne a ihned se vymrští od Lestera, který už tak půl hodiny nespí, ale nechtěl ji budit, jež se začal pobaveně smát. "Dobré ráno." Evelyn zadýchaná a vyjevená. "Ehm. Promiň. Dobré ráno." A uhýbavými pohledy kouká po svých věcech. Záda už jí moc nebolí, ale potřebují převázat. "Ehm. Potřebovala bych.. Ehm. Vodu a potřebuju nějaké.. Obvazy.." Vykoktá ze sebe, načež Lester stále s pobaveným úsměvem pozoruje Evelyn, poté se zvedne a jde pro nádobu s teplou vodou, obvazy a vrátí se. "Nebudeš chtít pomoct?" Evelyn jen zavrčí, ač nechce, ale musí si nechat pomoct. "No. Jo. Potřebuju, abys mi ty rány vymyl vodou a pak do nich musíš natřít tuhle kašičku." Podávajíc mu skleničku s kašičkou, kterou dostala od Elen.
Lester velmi opatrně pomůže sundat Evelyn košili, přičemž si dívka svá malá, ale ne zas tak úplně malá, spíš menší, ňadra přidržovala svýma malýma ručkama. Lester byl citlivý a oparný, až se Evelyn udivila a opatrně jí sundával obvaz a dával pozor na to, jak to bylo před tím uvázané, aby to udělal aspoň tak dobře. Když už sundal obvaz, opatrně pokynul dívce, aby si lehla na břicho. Sundal listy a kašičku z předešlého dne a započal vymývat rány, které byli téměř zahojené, ale předtím museli být prohloubené minimálně půl palce do kůže. S citem si nanesl kašičku na prst a vtíral do hojících se ran. Evelyn se domnívala, že jí to bude bolet, ale pletla se. Nebolelo, ba naopak, Lester to dělal tak s citem a pečlivě, že jí to bylo příjemné. Když už vypotřeboval poslední kousek kašičky na poslední tržnou ránu z pěti, přiložil jemnou průsvitnou látku na rány. "Co to je?" Optala se Evelyn a Lester jí odpověděl. "Je to něco jako lýko z našich léčivých stromů, Používáme to tady na hojený podobných ran." Dívka se pohodlně zavrtěla a pak dostala pokyn si zase sednout. Lester jí přidržoval jemné hojivé lýko na zádech a začal pomalu ovazovat dívčino drobné tělo, přičemž si Evelyn natírala mast na pohmožděniny. Vždy, když jí podával obvaz, aby si ho obtočila vpředu, tak se k ní musel nahnout a přiblížit se tak k holému krku a voňavým vlasům. Evelyn si užívala každé ovázání, protože na svém krku cítila horký dech a jejím tělem projelo vzrušení.
"Hotovo." Pronesl Lester a skutečně obvaz vypadal stejně jako před tím. "Košili." Prohodila Evelyn a už si jí oblékala sama, avšak se šněrovačkou měla jisté problémy, načež jí mladík velice rád pomohl, protože se ještě chvíli mohl dotýkat jen tak letmo té krásy. Evelyn se zvedla, pročísla si vlasy a upletla si svůj oblíbený zapletený culík, zašněrovala si boty, nátepníky, se kterými jí pomohl Lester a když si připínala opasky, vběhl do pokoje Rick. "Lestere! Tvůj otec! Ihned běž za ním, chce tě vidět o samotě. Umírá!" Lester vyběhl a Rick v zápětí za ním. Evelyn se ani nerozhlédne a ti dva jsou již pryč. Rychle si vezme pásky s vrhacími dýkami a pásek s dýkou po otci a vyběhla ven. Cestou si pásky zapínala, ale nevěděla kam jít pak se zastavila a porozhlédla se. To sem ale blb, pomyslela si a běžela zase dovnitř, protože Lester, Akilův syn bydlí v hlavní budově. Něž však našla správné dveře u kterých stál Rick, bylo už pozdě.
Evelyn jemně otevřela dveře a dovnitř strčila pouze plavou hlavu se smaragdovýma očima. "Můžu?" Lester, který klečel u otcova smrtelného lože na ni pokynul hlavou. "Je mrtvý." Evelyn za sebou zavřela. "Ah. To je mi líto. Tvůj otec byl dobrý člověk." A přistoupí blíže a pohlédne do starcova prázdného vltavínového pohledu, ve kterém už nejsou jarní rozkvetlé louky, nýbrž podzimní opadané mrtvé stromy. Evelyn natáhne ruku a starcovi oči zavře. "Děkuji." Poté se sesune vedle Lestera a obejme ho zezadu.
Do nekonečného mlčení Lester konečně promluví. "Jeho poslední slova byla, abych vyrazil s Legendou na severovýchod, tam, kde je velký vodopád. Pak se mám prý vydat na severozápad až přes nebezpečný zelený les dokud nenarazím na velkou sochu bohyně Sachmed. Mám tě prý přivést ke svatyni a tak zjistím, kdo je moje matka." Evelyn se zarazí a nejistě se zamračí. "No, ale Onar chce válku, musíme cestu odložit, musíme bránit Akilovu farmu." Lester se však znepokojeně podívá a otevře dlaň, ve kterém má stříbrný velký prsten s ornamenty. "Máme prý vyrazit hned, je to důležité. Můj otec vždy věděl, co dělat, zajisté má k tomuto poslání pádné důvody." Evelyn se smíří s tím, že bude muset teď vyrazit až na sever aby Lester zjistil, kdo je jeho matka. Jaký to srdceryvný příběh zrovna teď, když se má bojovat. "Nemůžu tedy zůstat tady a bránit farmu?" Stále trvá dívka na svém. Lester se postaví vážně dívce pohlédne do očí. "Ne. Musíš jít se mnou." A odejde do svého pokoje, kde si sbalí pár věcí s sebou.
Evelyn po chvíli dorazí do pokoje také, podívá se po mladíkovi, který si stále nic nerozmyslel a zarytě tvrdí, že musejí vyrazit ihned. Vezme si tedy svůj jilmový luk, loveckou rukavici, kápi a šál a toulec s šípy. Je kompletně vystrojená a připravená vyrazit. "Bereš s sebou křesadlo?" Lester kývne na souhlas a také se vyzbrojí. "Cesta trvá den tam a den zpátky. Možná zítra večer bychom mohli dorazit, když půjdeme rychle." Evelyn kývne a jdou na sever na skály, kde se včera setkali.
Cestou Lester zajde do místnosti správce v hlavní budově. "Musím si ještě něco vyřídit." A nechá Evelyn za dveřmi.
Lester vejde a zavře za sebou dveře. Pokoj je velmi vyzdobený a vše nasvědčuje tomu, že jej obývá nějaká vážená osoba. Po levé straně bylo okno, všude byli komody s papírem, mapami a uprostřed u velkého stolu seděl středně vysoký, spíše hubený, škaredý muž, jehož nos byl křivý, veliký s jizvou na špičce. Z hnědých nakrátko střižených vlasů vykukovaly malé uši a účes zvýraznil jeho předkus. Měl modrošedé prázdné oči, ve kterých se skrýval strach a nenávist z perného dětství, kdy se mu všichni smáli za jeho vzevření. Lester si stoupl před stůl a správce píšíc něco velkým zdobným brkem zvedl hlavu a upřel na Lestera zrak. "Buď zdráv Zyrane. Můj otec je mrtev. Jeho posledním přáním bylo, abych se vydal na sever najít odpovědi o mé matce. Cesta tam trvá den, zpátky také, tudíž zítra večer už bychom mohli být zpátky. Postarej se o farmu a kdyby Onar zaútočil, zatrub na lesní roh, snad to uslyším a pospíšíme si." Zyran zdvihne své pravé zjizvené obočí a úlisným hlasem odpoví. "Vážně? To půjdete okolo starého majáku že?" Lester kvapně odpoví. "Jistě, jinudy by to ani nešlo. Nezlob se na mě, ale už musím jít. Nějak to tu zvládni." Zyran zamhouří oči a zavrčí. "Starý maják je ošemetný. Mohli by tam být bandité. Dej na sebe pozor." Lester jen kývne a už pospíchá pryč.
Vyjde ze dveří u kterých čeká netrpělivá Evelyn. "Kdo to byl? Co si potřeboval?" Lester vyrazí bok po boku s dívkou a cestou jí to vysvětlí. "Zyran je náš správce, zástupce, rádce, otcova pravá ruka. Kdyby bylo něco s farmou, postará se o ni, tak jsem mu jen oznámil, kam máme namířeno." Evelyn se usměje a dál změní téma na všední zážitky a pokračují v cestě.
Přijdou na skály, rozhlédnou se a někde v dáli na severu vidí velký vodopád. Vydají se na dlouhou cestu a aby si ji zkrátili povídají si o dětství a o tom jak vyrůstali na farmě. Lester měl pravého otce a Evelyn měla místo otce strýčka Onara. Nejprve ho chválila, ale v poslední době se konečně začíná dozvídat pravdu, ale ze všeho nejvíc ji zarážejí ty legendy, ve kterých by se uměla proměnit ve stínovou šelmu. Jdou po cestě lemované z pravé strany lesem, z levé strmými skalami, ze kterých je nádherný výhled na západní moře. Evelyn najednou znejistí a když zahlédne opuštěné trosky majáku, který zde byl ještě před postavením toho kamenného u města, raději se sehne a pokyne rukou Lesterovi, aby se také sehnul a dál se jen plíží lesem po pravici.
Lester není tak dobrý v plížení jako Evelyn, avšak snaží se a jeho dovednosti také nejsou k zahození. Najednou oba uslyší mírné mrčení, a tak Evelyn založí obezřetně svůj šíp na tětivu a je ve střehu. Mají od sebe asi tak 7 kroků odstup, když v tom se na Lestera vyřítí velký černý vlk. Evelyn se hbitě otočí na patě a vystřelí na vlka, který právě letěl na Lestera. Sejmula ho ve vzduchu do hrudního koše a zřejmě trefila přímo srdce, protože vlk na Lestera dopadl už mrtvý.
Evelyn zakládá další šíp a zbystří smysly natolik, aby vytušila, kudy bude útočit další vlk, protože je jí jasné, že vlci nikdy nechodí sami. Pravou rukou si drží luk se založeným šípem, levou rukou se chytne větve blízkého dubu a vyhoupne se na první větev, skrčí se do podřepu a čeká. Celý její ústup a natažení šípu trvá okolo tří vteřin, a tak přiběhl na scénu další vlk. Evelyn vystřelila. Trefila vlka do přední nohy, a ten ještě zuřivěji zaútočil na Lestera, který si stihl vytasit oba krátké meče. Vlk neměl šanci. Lester měl takovou sílu, že by dokázal jednou ranou přetít vlka vedví, strefil se mu do lebky, která se pod mocným nárazem rozdrtila a vlk padnul mrtvý na zem.
Další vlk se blíží. "Pozor!" Zařve Evelyn. Bylo pozdě, jakmile vykřikla, Lester se jen stačil podívat v pravobok a vlk ho srazil k zemi. Začal boj z blízka na život a na smrt. Evelyn natáhla šíp, ale rvačka probíhala tak nepřehledně, že musela vystřelit mimo, seskočit, odložit luk a v rychlém dlouhém skoku tasit stříbrnou dýku. Letí. Dopadá. Bodne. Vlka probodla přímo u krku a krev tryskající z jeho hrdla pocákala Lestera tolik, že krev musel i vyplivnout z úst. Evelyn stále drží vlka, nabodnutého na dýce, když v tom po ní skáče další. Evelyn se za tu vteřinu, co vlk letí, svalí na bok vedle mrtvého vlka. Letící vlk tak zatne své obrovské drápy do vzduchu a přelétává tak hromadu, kde leží Lester, vlk i Evelyn. V okamžiku, kdy vlk letí nad nimi, Lester uvolní ruku a zvedne krátký meč. Blob! Meč se zarazil vlkovy do nataženého letícího břicha, které se odstředivou silou začalo párat. Krev a vlčí útroby dopadly na Evelyn, které se tahle verze záchrany příliš nezamlouvala, protože teď bude hodně, opakuji hodně páchnout a lákat tak Mrchožrouty. "Fůj! Raději bych ho sundala sama, než tohle!" Zvedne se s hlasitým nadáváním Evelyn. Lester odhodí vlka, který leží na něm a zvedne se, kapky krve mu stékají po zakrváceném obličeji a dopadají na jeho lehkou zbroj. "Ty máš co říkat, podívej se na mě!" Evelyn se zasmála a setřela kusy drobů ze své hnědé vázanky a mrskla je se smíchem po Lesterovi. "Máš štěstí, že ty nechutnosti mám jen na boku, ale stejně se budeme muset někde umýt." Lester se podívá na oblohu. "No je něco po poledni, takže bychom pomálu mohli dojít k vodopádům na severovýchodě, kam máme jít. Doufám, že v tom majáku nikdo není, jinak je po nás." Evelyn sebere svůj luk a pokusí se vytáhnout dva šípy z vlků a jeden ze země, dva šípy jsou ale nepoužitelné.
Upraví se a vyrazí podél lesa plíživými kroky okolo majáku. V majáku nic neslyší, ale bojí se, že už na ně bandité čekají. Kupodivu se nic nestalo, a tak prošli okolo majáku bezúhonně a konečně vyšli z lesa na obrovské lány, přičemž na horizontu vidí tyčící se skály s úchvatnými vodopády. "Do večera bychom tam měli být. Musíme pospíšit, abychom nepřilákali Mrchožrouty." Prohodí Lester a vydají se po zarostlých lukách přímo na azimut. Chvíli jen tak spěšně jdou bok po boku po louce, když najednou uslyší příšerný vysoký jekot, který se nese odněkud z dáli. "Mrchožrouti. Poběž!" Jekne Lester a chytne Evelyn za levou ruku a běží směrem k nejbližšímu lesíku, škoda jen, že se nacházejí zrovna uprostřed lánů.
Evelyn konečně zahlídne zdroj tohoto příšerného jekotu. Je to obrovský poletující plaz, jenž má špičatou hlavu zakončující dlouhým špičatým zobákem s obrovskými zuby. Jeho křídla nejsou porostlá peřím, jsou tvořena pouze velkou blánou, která je přirostlá k celému trupu tohoto obrovského tvora, jež má rozpětí křídel minimálně 7 stop. Evelynin bystrý zrak rozpoznal mocné hnáty zakončující ohromnými zahnutými drápy. Tvor, ač byl spíše holý, přesto měl na hrbu takový trsík peří, které bylo zbarvené do hněda, stejně jako celé tělo, z něhož barevně vyčnívalo pouze okolí očí na špičaté hlavě, jenž bylo zabarveno do sytě červena.
V tomto okamžiku se pustila Lestera a věděla, že pokud nezaútočí ona první, nemají šanci, protože do lesíka to prostě nemají šanci stihnout. Založila v běhu šíp, natáhla a v okamžiku se zastavila, urychleně zamířila, vydechla a vystřelila. Netrefila. Vždy takto běží, když zakládá šíp a při výstřelu si vždy pečlivě a pevně stoupne do postoje tak, aby mohla trefit tohoto byť velkého, tak mrštného tvora, který měl výhodu v těch obrovských křídlech se spoustou volného prostoru okolo sebe. Natáhla, otočila, postavila, vydechla. Vstřelila. Trefila se do křídla, což s Mrchožroutem jen zavrávoralo, ale, ač s mírnými obtížemi, stále letěl přímo na ně. Zkusila to znovu. Střelila. Mrchožrouta tento šíp těsně minul. Evelyn se podívala na velké drápy a na Lestera, který stál bezmocně za ní, ač mohl utéci, nenechal jí tam, i když jí nemůže v boji na dálku vůbec pomoci.
Poslední šance. Mrchožrout se z krouživých pohybů jal iniciativy a vyrazil za obětí střemhlav dolů. Evelyn založila šíp a natáhla tětivu a pečlivě zakotvila. Končík si přiložila řádně na nos a zamířila. Proč nestřílí? Pomyslel i napjatý Lester. Evelyn věděla, že když se netrefí, nebude mít tolik času, aby založila další šíp. Musela využít vhodnou chvíli tak, aby přesně zasáhla, skolila ho a zároveň stihla utéci před padajícím monstrem, které by ji tíhou a rychlostí rozmačkalo všechny kosti v těle. Lester zdá se že pochopil a jak pozoroval Evelyn, připravil se.
Teď! Evelyn sjela soustředěně loveckou rukavičkou z tětivy a šíp vyrazil kupředu. Než se stačila vůbec dostat ze střelecké polohy, už bylo monstrum příliš blízko, než aby stihla utéci.
Boom!
Grandiózní tělo Mrchožrouta spadlo s takovou rychlostí, že se otřásla země a z lesů vylítali ptáci. Tma. Evelyn otevře oči. Vidí trávu a nebe. Zamrká a nechápe, nemohla to přeci stihnout. Leží na zemi a cítí na sobě nějakou zátěž. Podívá se a vidí Lestera, který na ní má položenou ruku. "Zachránil si mi život." Vydechne si Evelyn. Lester se jen pomalu zvedne a podává jí ruku. "Ty mě taky. Už podruhé. Ta bestie by nás dostala." Evelyn s úsměvem přijme nabízenou pomoc v podobě Lestrovy pravé ruky. "Díky. No, díkybohu že žijeme. Jdeme dál, než přiletí další." A kvapně ruku v ruce běží k lesíku, který když projdou, dostanou se k vodopádům.
Lester dychtí po koupeli v průzračné studené vodě. Zatímco Lester se už svléká na břehu, Evelyn se založeným šípem prozkoumává okolí. Slyší divné šustění a sípání. Náhle spatří obrovského Sykavce, který se plíží k Lestrovým věcem. Evelyn nic neříká, protože nechce, aby Lester zpanikařil. Připlíží se blíž, stejně tak, jak to činí i Sykavec. Je to velký tvor asi jako lev, ale jedná se o zeleno - modrého, až tyrkysového plaza, který chodí po mohutných dlouhých nohách, které zakončuje ve výši 3 - 4 stop hubené shrbené tělo obsypané šupinami. Největší má hlavu a velkou tlamu, ve které má pouze dva dlouhé jedovaté zuby, jež způsobují okamžitou smrt, načež své oběti spolkne a pomoci dostatečně dlouhých nohou odkráčí do ústraní, kde dokáže trávit i několik týdnů.
Evelyn si stoupne, namíří Sykavci přímo na velkou hlavu a dupne na větvičku, kterou si pod nohu připravila. Sykavec otočí svou šupinatou hlavu k místu, kde slyšel prasknout větvičku a má to zpečetěné.
Bloch! Sykavci šíp probodne hlavu. Sykavec padne mrtev na zem. Evelyn se ještě porozhlédne, ale ať poslouchá jak poslouchá nikde nic neslyší, ani nevidí. Jde se tedy omýt.
Mezitím, co si Lester až po pás vlezl do vody, svlečený do půl těla, Evelyn se opatrně oplachuje na břehu. Svlékne si jen vázanku, kterou má od útrob černého vlka, vypere ji a opláchne si jen pot a obličej. Musí nechat bylinnou kašičku na ranách od biče působit co nejdéle. Poté si sedne na vyhřátý písek, který je na břehu překrásné tyrkysové tůně, do které padá nádherný obrovský vodopád o výšce 11ti yardů. Sundá si boty a ponoří si nohy do mělké horké vody na písku a relaxuje, přičemž pozoruje nádherné tělo statného Lestera. Jeho slepené vlasy od krve právě prohrabává svýma docela malýma rukama a konečně vypadá jako člověk, protože všechna krev se už konečně vymyla. Dívá se na zádové svaly a svalnaté ruce, když se Lester otočí, vidí jak mu z hnědých jemných vlasů ztékají pramínky vody do úhledných kotlet a od nosu odkapávají kapičky pramenité vody. Jeho vltavínové oči se setkají se smaragdovým obdivujícím pohledem, pozvedne jedno obočí a usměje se. Evelyn zamrká a podívá se do země, načež zčervená.
Lester je již vykoupaný a Evelyn opláchnutá, už nebudou zapáchat tak mrtvolným odérem, aby přilákali další Mrchožrouty, tedy alespoň doufají, i když šance na přežití s tak silným drakobijcem a hbitou lovkyní výrazně stoupají. Evelyn se obleče, opásá si zpět své vrhací dýky na hruď, dýku na bok a toulec s 18ti šípy, poněvadž ten, který zabil Sykavce se již nedal použít. "Měli bychom vyrazit. Čeká nás teď severozápadní směr hustým Zeleným lesem." Pokyne Lester a oba se vydají na cestu, přičemž vedou rozhovor. "Proč se mu říká Zelený les? Všechny jsou přeci zelený. A proč máš ve tváři tolik starostlivých pohledů?" Lester mluví značněji víc potichu než Evelyn. "Protože v noci svítí zeleně. Je to drobný fosforeskující pyl z květin, které rostou jen tady. Celé to je umocněno vším co se hýbe, protože jak poznáš, pyl se přichytí úplně na všechno, takže budeme svítit i my, takže na nějaké plížení můžeme zapomenout." Evelyn zpozorní, protože plížení je její krédo a nerada přichází o své výhody v lesích. Jdou směrem na severozápad, tak, jak jim starý Akil řekl a zacházející slunce jim tu a tam prosvitne mezi větvemi do očí. Když jdou dobrou hodinu, slunce už zapadlo za obzor a jediné co jim teď ukazuje cestu, je záře soumraku na obloze. Čím víc se smráká, tím rychleji jdou. Nakonec se smrkne úplně a na obloze mezi listy se objeví první stříbrný svit měsíce, jenž vyplul na oblohu.
Najednou se naskytne Evelyn nádherný pohled. Něco takového v životě neviděla. Sluneční energií nabyté droboulinké částečky pylu se vznášeli po celém rozlehlém lese. Tu a tam proletělo nějaké drobné zvířátko okolo a světélkovalo jako obrovská světluška ve tmě. Všechny květiny, všechny listy, kmeny, stromy, mech i tráva, všechno nádherně zeleně svítilo. Oba teď viděli cestu před sebou a konečně mohli zrychlit krok. Nedšená Evelyn vidouc božskou nádheru okolo sebe však zpomaluje, načež jí Lester chytne za ruku a souká kupředu, neboť ví, že Zelený les je jeden z nejnebezpečnějších.
Evelyn držíc svůj luk stále v pravici se náhle všimne, že její stříbrná dýka začíná zářit. "Podívej, něco se děje." Poukáže na tento zvláštní úkaz, luk si nandá na záda a uchopí do pravice svou stříbrnou dýku. Oba udiveně pozorují, že stříbrná rukojeť, na níž jsou vyryty ozdobné ornamenty, se postupně rozzařuje bílím světlem. Náhle začnou ornamenty zeleně zářit a na břitvě se začnou objevovat další, které tam doposud nebyli. Lester uchopí dýku do své pravačky, kde má navlečený velký stříbrný prsten od otce a udiveně zpozoruje, že jeho prsten také září bílým světlem, jenž prořezávají zeleně zářící ornamenty. "Co se to děje? Odkud je ta dýka?" Zeptá se udiveně nesmělým hlasem Lester, načež mu Evelyn nejistě odpoví. "No, je po mém otci, který zahynul v dolech s mým bratrem, když jsem byla maličká." Lester se zamračí. "Raději jí schovej, než nás prozradí." Evelyn ji zandá do pochvičky a přikryje jí svou rukou.

Když ujdou ještě pár metrů dýka začne Evelyn hřát, přičemž se v dáli mezi světélkujícími stromy zahlédne bílé mihotavé tlumené světlo. "Podívej támhle mezi stromy, myslíš, že to je ta svatyně?" Ukáže Evelyn do dáli. Lester se zadívá a tichým hm potvrdí, že by to mohlo být ono. Čím víc se přibližují, tím víc dýka hřeje a září. Konečně dojdou na místo, kde zářící socha bohyně Sachmet rozčesává zelenou záři lesa svými bílými paprsky. Lester se nejistě podívá okolo sebe a potichu se ukloní. "Mocná bohyně Sachmet.. Otec mě za tebou posílá, ale neřekl mi proč. Ani neřekl, co mám dělat." Jeho prsten ho začne nesmírně pálit.
Mezitím co se Lester uklání, Evelyn už to nevydrží a vytáhne svou stříbrnou dýku po otci, ale jak ji vyndává z pochvy, spálí se, protože je rozžhavená a vychází z ní oslepující záře. Dýku s bolestí upustí z ruky na zem před svatyni, načež se všude rozhostí bílé oslepující světlo, které oba dva bodá do očí, že se spolu svalí na zem.
Oba mrkají a snaží se přinutit své oči, aby se rozkoukali. Nevidí nic jiného než bílou záři okolo sebe, jakoby se ocitli v bílé zářivé nicotě. Náhle tam, kde stála svatyně spatří zářící pohybující se ho tvora, který se k nim ladnými pohyby blíží. Oba klečí a pokusí se vstát, což se jim po chvíli povede, ale tvor už je tak blízko, že na útěk nemají ani pomyšlení a jen oba ztuhnou. Konečně Evelyn rozostří natolik, aby rozeznala co to je za tvora.
Vidí zářící bílou šelmu. Vypadá jako ta stínová, ale je celá bílá a jediné co na ní není bílého jsou úžasné zelené oči. Evelyn se nadechne, aby zkusila promluvit, ale přeruší jí zvonivý, nádherný hlas, který vychází z celého prostoru okolo nich. "Legendy přicházejí." Evelyn ztuhne a Lester jakbysmet. "Povězte, proč rušíte Velkou bohyni Sachmet?" Oba vytřeští nevěřícně oči a Lester se ujme slova. "Můj otec mě poslal do těchto končin, abych se dozvěděl pravdu o mé matce." Velká bílá šelma přistoupí s Lesterovi, pomalu k němu přiblíží svůj velký bílý, narůžovělí čenich a znovu se ozve ten božský zvonivý hlas. "Kdo je tvůj otec?" Lester znejistí, protože Sachmet okolo něj krouží a očichává ho. "Spíš byl. Zemřel. Byl to Velký Akil." Najednou se Sachmet zarazí a mrkne svýma zelenýma očima a upře zrak na Evelyn, která ztuhle pozoruje každý pohyb oné bohyně, načež ze sebe vypraví pár slov. "Ehm. Jmenuji se Evelyn. Jsem dcera z chudé rodiny z města. Můj otec byl obyčejný kopáč v dole u města." Bohyně očichá svítící dýku, která jediná z celého lesa zbyla v této bílé nicotě. "Kde si vzala tu dýku." Evelyn znejistí a koktavým hlasem ze sebe vyděšeně vypraví. "Dostala jsem ji od Otce, když jsem byla malá. Jmenoval se Cedrik, prý ji našel v dolech. Je to to jediné, co mi po něm zbylo."
Bílá zářící šelma dvakrát ladně obejde Evelyn, poté se postaví před ně a sedne si, přičemž její obrovská nádherná hlava je stejně vysoko jako Lesterova. "Mluvíte pravdu. Povězte, co potřebujete vědět?" Lester se ujme slova a trochu se zklidní, když vidí, že bohyně jim zatím nemá v úmyslu ublížit. "Otec mě sem poslal za účelem dohledat pravdu. Chtěl bych vědět, kdo je má matka." Sachmet ze sebe vydá mručení, které zvolna v ozvěnách přechází v jemný smích. "Já."
Lester ztuhne. Evelyn vytřeštěnýma očima kouká do vltavínových očí bílé šelmy a konečně zjistila, kam ten pohled zařadit. Proto viděla v Lesterových očích tu divokost a nezkrotnost šelmy. Bohyně, při pohledu na vytřeštěné oči pokračuje. "Tvůj otec sem před pětadvaceti lety přišel se srdceryvnou prosbou o syna. Měl milující ženu, která měla patřit jinému muži, ale nemohla mít potomky. Prosil mě a naříkal. Vyslyšela jsem ho a darovala mu syna z jeho i mé krve. Daň byl bezesný spánek, zkrácený život a hrůzný osud jeho ženy." Lester po těchto slovech nemá slov. Evelyn se nesměle zeptá. "Takže legenda o stínovém bojovníkovi je pravdivá, i když trochu upravená. Pověz, mohu-li se ptát, proč jsem tady já?"
Zářící šelma se opět zvonivě zachechtá. "Protože máš Dýku Šelmy. Bez ní byste mě nezavolali. Je má, vykoval mi ji Bastet, můj ctitel. Nevážila jsem si jeho lásky, a tak jí dal pohřbít na milióny let do té největší a nejpevnější skály. Pak se objevili lidé a začali těžit, načež jednoho dne ji jeden smrtelník našel a nechal si ji. Zaplatil za to životem svým, i životem jeho prvorozeného syna a na jeho rodinu se snesla strašlivá bída a nemoc, a tak byla rodina odsouzena k pomalé smrti. Nebylo v mých silách je zachránit, tak jsem pouze požehnala té, jejíž osudem bylo získání dýky a dala vzniknout další legendě. Legendě o dívce, co zabije dýkou stínové šelmy, které jí Bastet postaví do cesty - dar i daň."
Evelyn se zamyslí a napadají jí myšlenky, které se snaží zformulovat do jednoduchých otázek. "Za předpokladu, že Stínové legendy jsme my, pověz, jak můžeme zabránit válce a jak to všechno dopadne? Zemřeme?" Bohyně na ní hodí tázavý znepokojený pohled. "Legendy se tvoří právě tady a teď. To, co už proběhlo jsem vám řekla. To, co již probíhá vidíte. To, co teprve proběhne ovlivníte jen vy sami a je na vás, jakou cestou se vydáte."
Lester stále mlčí a Evelyn také nemá co říct, oba stojí jak zařezaní a oba dostali to co chtěli. Nakonec se z dlouhého mlčení odváží Lester. "Děkuji ti Matko, žes mi dala život. Pokusím se ho žít, jak nejlépe budu moct." Hluboce se jí pokloní k bílým tlapám, zatímco Evelyn se rozkouká. "Děkuji ti za odpovědi. Děkuji ti za tak vzácný dar." Následoval hluboký úklon hned vedle Lestera. Sachmet zavrní jako kočka. "Sbohem Legendy." Postupně se začne vytrácet bílé světlo, dokud není černočerná tma.
Oba klečí ve tmě a nevidí jeden druhého a snaží si zvyknout na tmu, což jim hodnou chvíli nejde, protože záře na kterou už si předtím zvykly byla tak oslňující, že teď nevidí vůbec nic. Jediné, co Evelyn zahlédne pohasínající dýku Šelmy, jež ihned vezme do své pravačky a snaží se vstát. Bolí jí celé tělo, zřejmě dostat se do zářivé Nicoty není pro člověka nic lehkého. Zašmátrá levačkou vedle sebe a nahmatá Lestera, který se také vzpamatovává, načež si oba stoupnou vedle sebe, aby měli jistotu, že jsou spolu. Zatím.

Tam, kde před tím byla svatyně Sachmet, oni jeden z nich nic neviděli. Najednou se začali obávat, že okolo nevidí les, ale.. Že okolo sebe nevidí nic, jen černočernou hustou tmu. Evelynina dýka začala chladnout. "A jaj. Hele, víš, že dýka před tím hřála a přišlo světlo?" Řekne nejistě Evelyn načež jí Lester váhavě odpoví. "A sakra. Můj prsten.. Chladne?" Z Evelyniny reakce bylo ihned jasné, že to byla správná odpověď, protože se levičkou chytla Lestera za ruku. Najednou se před nimi ze tmy vynořovali červené oči, které patřili obrovské stínové šelmě, načež se odval dunivý nepříjemný hlas z prostoru jako před tím. "Legendy odcházejí." - "Kruci! Zdrhej! To je Bastet!" - Zařval Lester a odhodil Evelyn od sebe, protože šelma zrovna vyskočila a útočně hrábla do tmy obrovskými krvavými drápy.
Evelyn se rozeběhla směrem, ze kterého ke svatyni přišli, ale tahle černá Nicota zřejmě s jejich světem neměla vůbec nic společného, jelikož to nebyla žádná rovina po které by se dalo snadno utíkat, nýbrž pěkně nepravidelný krkolomný terén. Bastet se rozeběhl za utíkající Evelyn. "Máš něco co patří mě!" Evelyn přeběhl mráz po zádech a v životě by si neřekla, že dokáže tak rychle utíkat, poněvadž něco jiného je utíkat před "obyčejnou" smrtící stínovou šelmou než před polobohem, který je tedy pěkně dožraný. Rychle se mihotala mezi temnými věcmi, co připomínali keře a stromy, přičemž zaslechla dutý odraz od prázdnoty a usoudila, že polobůh vyskočil, jelikož ho měla těsně za sebou. Provedla úhybný manévr. Sklouzla se po nohou na zem, kde po ní zůstala rýha, načež se zastavila o nějaký pevný kus černoty, od něhož se odrazila a hbitě změnila směr. Šelma ji nadlétla a Evelyn jen v temnotě zahlédla, jak mizí za temný obláček čehosi, přičemž uslyšela jak šelma brzdí a otáčí se a klusem běží zase za ní.
Evelyn dostala mírný náskok a zařvala z plných plic. "Lestere!!!" Najednou se přímo před ní v dáli ozval jeho hlas vykřikující slovo. "Tady!!" Běžel jí naproti s vytasenými meči. "Na to zapomeň! Musím ho zabít dýkou! Jiný způsob není!" Okamžitě změnil směr a už běžel po boku Evelyn. "Co teď?" Lape po dechu Evelyn. Lester se ohlédne. "Něco zkusím, udržuj směr, zkusím jí nalákat." Lester zamíří směrem doleva a opět běží odděleně a zdá se, že ať už má Lester v plánu cokoli, první část plánu mu vyšla, ale Evelyn běžela dál na druhou stranu než běžela před tím.
Běží, běží a náhle slyší, jak Lester někde v dáli zařve. Evelyn se otočí a ztuhne. Lesterovo zařvání utichlo. "Neee!!" Zařve Evelyn zoufalým hlasem na celou Nicotu a do očí se jí vrhnou slzy zoufalství. Otočí se a dál běží směrem, kam jí Lester poslal. Má to jeden háček. Konec.
Evelyn se dívá do ještě černější Nicoty než je všude okolo. Žádná cesta nikudy nevede, jen dolů z ohromného 30ti yardového srázu. Evelyn se otočí a udělá deset kroků, když tu se před ní objeví červené zlé oči. "Kde je Lester?" Zaječí vyděšená Evelyn. Bastet se rozesměje a jen krátce s výsměšným tónem prohodí. "Mrtvý." Evelyn pro slzy ani nevidí. Musí pomalu couvat, protože polobůh se k ní plíživě blíží ve snaze jí dotlačit až na sráz. Evelyn je zoufalá. Nemůže zabít dýkou něco, co je čtyřikrát větší než je ona sama a váží to přes 2 metráky. Je připravena. Připravena zemřít.
Kouká do země a vzhlédne přímo do červených očí beze strachu, a tak klidně, jak to jen jde, v obličeji má smířený pocit se smrtí a odhodlaný pohled. Vykročí pravou nohou, stoupne si mírně bokem k šelmě, v pravé ruce stiskne pevně dýku, jejíž rukojeť si vzadu zapře levačkou. Přikrčí se a čeká. Jestli skočí, má šanci, že s ní zemře i Bastet.
Šelma skáče.
Evelyn se zakření, přivře oči a vší silou bodne proti letící šelmě. Vedle! Dýka prosvištěla Nicotou jako horký nůž v měkkém másle.

Evelyn otevře oči a vidí bílou šelmu na černé. V první chvíli nechápe, co se děje. Zmátoří se a každopádně jí jde pomoct, protože bílá šelma utržila velké rány a její síla slábne. Stoupne si nedaleko peroucích se šelem. "Až řeknu, tak uhni, já bodnu!" Zařve. "Teď!!" Bílá šelma z posledních sil zatlačí černou zády k zemi a odskočí, přičemž Evelyn skočí a zabodne svou stříbrnou dýku polobohovy do krku. A znova. Když se ujistí, že je Bastet mrtev, což zjistí snadno, protože jeho krvavě zářící oči pohasly, otočí se zpět k bílé šelmě. "Sachmet.." Prohodí a odplazí se vyčerpaně až k šelmě, jejíž potrhané tělo leží na zemi. Dívka i šelma jsou k smrti vyčerpané. Evelyn se k ní doplazí a obětím jí zalehne obrovského bílého chundelatého tvora a vyčerpáním ztratí vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama