Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

11. Kapitola - Přátelství

22. října 2014 v 12:37 | Ewtcha =o) |  Evelyn: Stínová Legenda

Ráno se Evelyn probudí do nádherného slunečného dne zatěžkaného pouze starostmi a událostmi poslední doby. Sedne si na postel a oblékne si svůj standardní šat - hnědou šněrovačku, úzké kožené kalhoty, vysoké šněrovací boty, košili s hlubokým dekoltem a vyzbrojí se pouze dýkou po otci a chce vyrazit na snídani do velkého sálu, přibližujíc se ke dveřím svého pokoje se náhle rozrazí dveře, do nichž prudce vstoupí Onar. Jeho naštvaný a hněvem skřívaný obličej spustí. "Ty couro! Kde si byla v noci? Vím, že si tu nebyla! S kým se taháš?" Evelyn nevěří svým očím nadechujíc se pro vysvětlení, srazí jí Onar na zem velkou ránou do obličeje. Evelyn se svalí vedle postele a snaží se něco říct, ale Onar pokračuje. "Uvědom si, kdo ti dal život! Kdo sem a komu patříš? Patříš mě! Jenom mě!" Onar se otočil na patě a třískl dveřmi až spadla váza, co stála na komodě vedle dveří a rozbila se. Evelyn se dala do pláče a uklidila rozbitou vázu. Co teď? Pomyslela si. Nahlédla do zrcadla ve svém pokoji a utřela si klepající se rukou kapku krve, která vytekla z tržné rány na dolním rtu na pravé straně.
Poté se upravila a s třesoucími koleny šla pomalu do velké síně. K její úlevě zde Onar nebyl, jelikož po incidentu urychleně odešel. "Kde je strýček Onar?" Zeptala se poslušně Evelyn služebné, která zamlkle odpověděla. "Šel směrem za mistrem Bennetem." Dívce to stačilo a kvapně opustila velkou síň a pospíchala za Lucy. Šla raději zadním oknem, aby ji Onar náhodou nezahlédl. Když tiše skočila do pokoje uslyšela pláč, který se ozýval z vedlejšího Lucyiny pokoje, načež Evelyn tiše prošla dveřmi a vešla do onoho pokoje, kde slyšela ten hrůzný nářek. "Lucy, jsi v pořádku?" Lucy sedíc na posteli se hbitě otočila a setřela si slzy. "Nic se neděje. Co se ti stalo?" Evelyn nad tím mávla rukou. "Už včera jsi mi přišla nějaká divná. Co se děje?" Pomalu si k pláčící Lucy sedne a obejme ji za ramena, načež Lucy pomalým a tichým hláskem konečně spustí. "Mistr Bennet.. Chvíli před tím, než Kristen zemřela.. On.. On mě.." Odmlčela se. Evelyn nedočkavostí a zvědavostí pobídla Lucy. "No, co se stalo. Mě to můžeš říct." A pohlédla Lucy do jejích nádherně modrých očí, ze kterých se koulely velké slzy, načež Lucy pokračovala. "Mistr Bennet.. Načapal mě, když jsem šla od Ricka.. A pak.. A pak.. Evelyn.. On mě znásilnil.." Evelyn se zatajil dech a dobrých pět vteřin ze sebe nevydala ani hles. Suše polka a nadechla se. Pak zase mlčela a jen k sobě přitiskla Lucy, načež konečně prohodila tichým neslyšným hláskem. "Ten parchant.." Lucy se dala do srdceryvného pláče a opřela svou uslzenou tvář o Evelyn, jež ji pevně objímala.
Takto děvčata seděla nehybně hodných pár minut, než se Evelyn z té hrůzné zprávy vzpamatovala. "Poslouchej. Lucy. Nikdo se to nesmí dozvědět. Pomstím tě. Teď ale musíme zachovat chladnou hlavu." Lucy jen kývla hlavou na souhlas, když Evelyn pokračovala. "Musíme vymyslet plán. Uklidni se, bude to dobrý. Musím ti něco říct." Lucy se trochu uklidnila a vítala cokoliv co jí donutí aspoň na pár vteřin zapomenout na ten příšerný zážitek. Evelyn ztišila hlas a kvapně vše vysvětlila Lucy. "Poslyš, včera jsem se vplížila do pokoje, toho Akila, kterého jsem považovala za vraha své sestry. Zjistila jsem, že ji nezabil, že byla zabita někým od nás, protože šíp letěl z našeho směru, navíc on neumí střílet z luku. Pověděl mi, že prý na mě všichni u Akilů čekají, že jsou o mě nějaké legendy. A navíc mi ten hoch řekl, že pravda o válce mezi farmami není taková jak nám tady říkají. Lucy, poslyš, musíme utéct. Ty běž hned dnes v noci k Akilům, já tě budu z dálky krýt, kdyby náhodou na tebe někde čekali. Já přijdu zítra v noci, jsem domluvená s Lestrem." Lucy na Evelyn valí oči a s kývnutím souhlasí a trochu jí uklidní představa, že bude zase v náručí svého Ricka a už se sem nebude muset nikdy vrátit. Evelyn se zvedne z postele, pohladí Lucy přátelsky po tváři a otře jí poslední slzy. "Je těžká doba Lucy, buď silná. Já půjdu za Mortisem, doufám, že mě nezklame a budu mu moct věřit." Vyskočí zadním oknem a plíží se za příbytky prostých rolníků dokud nenarazí na příbytek mistra v boji na blízko Mortise.
Vklouzne za ním zadním oknem a Mortis, který sedí u svého pultu a zdobí dýku, kterou vyrobil z jeleního rohu, se poleká. "Dobrý den mistře Mortisi. Omlouvám se, že se k vám takhle plížím. Jsem v nesnázích potřebuji pomoct a vy jste jediný, který mne nebere jako učně, nýbrž jako sobě rovného, proto si vás neskutečně vážím." Vyhrkne ze sebe na úvod ustrašená dívka, na kterou Mortis s překvapením zírá. "Povídej, pomohu ti." Evelyn se usadí na stoličku, jenž stála u pracovního pultu a přišoupne si jí blízko tak, aby nemusela mluvit nahlas. "Dozvěděla jsem se o nějaké legendě týkající se stínové šelmy. Co o tom víte?" Mistr se usměje a napětí z něj trochu opadne. "Povídá se o stínovém bojovníkovi, který se dokáže proměnit ve stínovou šelmu s velkými zuby. Je to spíše šavlozubá šelma, kterou nikdy nikdo neviděl. Prý až se objeví, válka mezi Onarovou a Akilovou farmou skončí. Jedná se pouze o báchorky, nikdo se nedokáže proměnit jen tak v šelmu." Evelyn udiveně zaposlouchá, ač chtěla slyšet jinou legendu, tu o té dívce, co dokáže zabít šelmu holýma rukama, ale tahle je také zajímavá. Možná mají něco společného a dívka se promění v šelmu proběhlo v jejích myšlenkách, načež se usmála. "No a praví legenda, jak je možné, že se stínový bojovník promění?" Mortis se trochu zaraduje, že má Evelyn stále zájem, jelikož si myslel, že ho bude považovat za blázna. "Inu legenda praví, že stínový bojovník byl seslán bohy z lůna bílé šavlozubé stínové šelmy. Ale to jsou báchorky." Evelyn se usměje, ale poté zvážní. "Povězte mistře. Jak vznikla válka mezi Onarovou a Akilovou farmou? A nevykládejte mi báchorky o tom, že je to tak dávno, že si to nikdo nepamatuje. Chci pravdu." Mistr Mortis se vážným pohledem upřeně dívá na stůl na svou dýku. "Víš, kdybych ti to řekl, zabili by mě." Evelyn se přiblíží až k mistrovy k uchu a tiše šeptá. "Je pravda, že Onar týral svou ženu, která mu utekla za Akilem a pak ji nechal krutě upálit u hlavního ohniště?" Mortise při tich slovech zaléval pot a vytřeštěným hrůzným pohledem se podíval na Evelyn. Neměl slov a Evelyn také ne. Na mistrových dobrosrdečných očí byly vidět hluboké jizvy po té události. V jeho skleněných očí bylo vidět zděšení. Evelyn to došlo, mistr nemusel ani kývnout hlavou a už viděla v jeho očích odpověď na svou otázku. "Dobře mistře. Nic jste mi neřekl, děkuji vám za tu legendu. Musím už jít, strýc Onar je na mě naštvaný, že jsem včera v noci utekla." Evelyn šla pomálu k oknu a Mortis tichým hlasem ještě dodal. "Evelyn, dávej si pozor, tvůj dosavadní život může být pouze iluze. Hodně štěstí." Evelyn tiše polkla naprázdno a odplížila se pryč. Plížila se do lesíka a nasbírala tam pár hezkých kvetoucích bylinek.
S kyticí lučního kvítí se vrací lehkým krokem ke starému ohništi, kde jí přeběhne mráz po zádech při představě toho utrpení, které si musela prožít ta silná žena. Z rozjímání jí však hrubě vrátí do reality křik starého Onara, který se ozýval z hlavní budovy. "Kde je ta coura?" Evelyn se rozeběhla směrem k tomu hroznému řvu. "Strýčku odpusťte, byla jsem nasbírat pár květin, jako vyjádření mé poslušnosti." Řekla Evelyn milým hláskem, ze kterého nebyl ani trochu slyšet strach nýbrž dětinská nevidomost. Onar k ní přiběhl a květiny jí vytrhl z ruky, načež je na ní hrubě hodil. "Lžeš mi ty couro neposlušná!" Evelyn si před něj klekne na kolena. "Strýčku odpuste mi to, nikdy už se v noci nevytratím, slibuji." Onar se nad pro něj klečícím děckem slitoval. "Vstaň. Jdi trénovat, čeká nás rozhodující bitva. Musíme Akily vyhladit." A po očku sledoval, jak se na to bude tvářit Evelyn, jenž z klidných slov Onarových viděla léčku. Usmála se a vyskočila jako lasička. "Dobře, děkuji strýčku, hned po obědě půjdu pilně trénovat umění lukostřelby." Onar uklidněn jejím výstupem se odebral do své pracovny, kde vymýšlel jak na vyhlazovací akci na Akily. Evelyn se odebrala do kuchyně, kde si zobla trochu masa a šla do svého pokoje.
Zde si upletla vlasy v silný zaplétaný cop, uvázala jej u hlavy a dál nechala vlasy volně vlát. Upravila si košili, kterou si řádně zastrkala pod hnědou šněrovačku, jenž jí krásně obrýsovala její ženské křivky. Vzala si loveckou tříprstou rukavici na tětivu, toulec se svými 25ti šípy a svůj zdobný jilmový luk. Dorazila na cvičiště za mistrem Bennetem, který na ní vrhal nenávistné pohledy. "Dobrý den mistře Bennete. Strýc mě posílá, abych se řádně připravila na boj proti Akilům." Vynutila ze sebe optimistický tón i když jí v hlavě šrotoval ten krutý čin, který spáchal na Lucy. Bennet se na ní podíval a zase ji přejel pohledem od hlavy až k patě, přičemž se vždy na pár vteřin zastavil u ňader a u krásně vyrýsovaného obtaženého zadečku, sevřel rty a konečně udělal krok v před a kontroloval jak Evelyn střílí. Postoj měla bezchybný, jen občas se vyklonila směrem k terčovnici, což za ní stojící mistr ihned využil a jemným dotekem na dívčin bok jí srovnal. Jak on trpěl, když si to nemůže vzít, to po čem tolik touží. Ta touha je tak nezkrotná a obrovská, ale zároveň nebezpečná, jelikož Evelyn patří Onarovy.
Evelyn dál pilně trénovala a Bennet se šel posadit a z boku nadále sledoval její ladné křivky drobné malé postavy dívky, jenž byla o dobrých 20 let mladší než on. Pozoroval nadouvající se ňadra, když Evelyn vydechovala a tak krásně sjela loveckou rukavicí z tětivy. Náhle se Evelyn otočila. "Mistře, nedáme závod?" Bennet se probral z té úžasné hypnózy a představ, jak si ji bere. "Závod? Chceš poměřit své síly s mistrem?" Táže se překvapeně rozhozený mistr, na nějž se dívka dívá svýma smaragdovýma očima. "Ano. Myslím, že když má přijít tak velká bitva, měli by učni být dobří jako mistři, abychom měli šanci na vítězství." Benneta Evelynino vysvětlení znepokojilo, ale kývnutím souhlasil a vzal do ruky svůj luk a toulec si přehodil přes rameno a připnul.
Souboj v umění lukostřelby začal. Celkem měl každý 10 šípů. Evelyn střílela rychleji než Bennet, jelikož měla vystříleny všechny šípy, když její soupeř byl u osmého. Bennet znervózněl a poslední dva šípy trefil na okraj středního kola na terčovnici. Soupeři si šli se zatajeným dechem pro rozsudek. Evelyn měla všechny šípy v prostředním nejmenším kole, mistr měl dva u okraje, načež Evelyn vyhodnotila situaci a ujistila se, že mistr prohrál, ale uvědomila si, že kdyby nestřelil dva o takový kousek vedle, nevyhrála by. "No mistře, můžete si gratulovat, dokázal jste vycvičit žáka ještě lépe než sebe. Jste výborný učitel." Bennet tohle vzal jako urážku na cti. Nikdo z farmy nemůže být lepší než on, natož mladá dvacetiletá dívka, která se učí jen pět let, a tak se zaťatými zuby promluví. "Gratuluji. Jsi výborná a rychle se učíš." Evelyn se usmála, přičemž si oba vytahávali své šípy z terčovnice a ukládali si je do toulců, avšak dívka si musela ještě pro zbylých patnáct, které vystřílela před soubojem. Měla neuvěřitelnou radost, že té zrůdě srazila sebevědomí.
Trénovala až do večera, pak už byla unavená a šla do svého pokoje do hlavní budovy, kde si odložila svůj luk a toulec, načež si to zamířila přímo k velkému jídelnímu stolu, kde služky kmitaly okolo Onara. "Dobrý večer strýčku, přeji dobré chutnání." Onar jen zamyšleně zavrčel na pozdrav a zamumlal něco ve smyslu "Dobrou chuť." Evelyn se najedla, měla vajíčka a čerstvě upečený chléb, poté se zvedla a odcupitala do svého pokoje. kde za sebou zavřela dveře a sedla si na postel. V hlavě se jí honilo několik otázek, legendy se jí překrývali a spojovali do jedné a vůbec nechápala, proč by ona měla být stínový bojovník a proměňovat se v šelmu, když zná oba své rodiče. Nos měla po tátovy a tvář po matce, tudíž zavrhla, že by její rodiče nebyli jejími vlastními. Lehla si oblečená na postel a přemýšlela nad Bennetem a nad Lucy. Dnes v noci musí Lucy dovést do bezpečí v Akilově farmě, jenže jak to technicky provést, když Onar jí hlídá jako oko v hlavě. Co když se v noci vyplíží a Onar ji chytne? Tolik otázek a žádné odpovědi, jediné co jí zajímalo byla Lucy, co bude poté s ní ví bůh.
Po hodině dumání nad tím vším usnula, avšak po další hodině se zase probudila, a když byl měsíc vysoko, usoudila, že je ten pravý čas vyrazit. Pokradmu se vydala ke své skříni, která při otevření mírně zavrzala a místo bílé haleny si vzala na sebe tmavohnědou, ale ne tak tmavou jako byla její šněrovačka. Ze stolu si vzala své opasky s malými dýkami, předvídaje nějakou zradu. Za pas si připevnila pásek s ocelovou dýkou po levé straně a se stříbrnou dýkou po pravé, kterou si jako vždy připásala i ke stehnu. Vlasy si jen upravila, aby nebyli rozcuchané a na hlavu si vzala svou kápi a šál. Na záda si připevnila svůj toulec naditý šípy, oblékla si loveckou rukavici a do druhé ruky si vzala svůj jilmový luk. Byla připravena.
Pokradmu se vydala do okna, kde neslyšně vyklouzla ven, vidouc, že její schopnosti plížení se za poslední dobu velmi zlepšili. Pomalu obešla hlavní budovu a narazila na strážné, kteří zde jsou prvně, zřejmě, aby jí hlídali, aby neutekla jako minulou noc. Vzala tiše do levé ruky s rukavicí středně veliký kámen a hodila ho tak, aby odlákala pozornost stráží. Povedlo se. Stráže se šli podívat na místo dopadu a Evelyn jim tiše proklouzla za zády. Teď už se plížila tmou za příbytky rolníků jako dopoledne a vklouzla do Lucyina pokoje. "Připravena?" Špitla na Lucy, která seděla ve tmě. "Díky bohu, už jsem myslela, že nedorazíš." Lucy vylezla ze tmy a měla na sobě také obtažené kalhoty a těsnou košili, žádné šaty, aby byli nenápadné. Evelyn neslyšně vyskočila z okna a Lucy, snažíc se také o takovou neslyšnost, ač nebyla tak dobrá v plížení jako vycvičená Evelyn, se také dostala ven.
Evelyn šla první na kraj řad příbytků a zastavila se, podávajíc jí svou železnou dýku, kterou i s pochvou odepnula ze svého pásku. "Jdi okolo támhle těch stromů je tam tma a nikdo tě neuvidí. Já půjdu z druhé strany. Kdyby něco neklaplo, budu tě krýt, ale ty běž dál, děj se co děj. Běž dokud nedoběhneš a dokud nebudeš v bezpečí v Rickově náruči, neohlížej se a jdi." Lucy potlačila svůj strach. "Děkuju. Zatím." Špitla Lucy a obě dívky vyrazily domluvenou trasou. Evelyn šla mezi domy a využívala každého stínu, který se jí přifařil do cesty. Lucy šla v bezpečí kolem. Evelyn stále ve střehu plížíc se ve stínech budov a keřů sledovala v povzdálí Lucy, jenž pomalu doprovázela nebezpečnou cestou. Evelyn dorazila do stínu hlavní budovy a pokračovala směrem ke cvičišti, kde se poblíž nacházeli oni strážní, kteří se předtím nechali oklamat kamenem. Najednou se ozvalo směrem od Lucy malé křupnutí střední větve, na kterou dívka omylem ve tmě šlápla, což zalarmovalo strážné. Teď nebo nikdy. Strážní se pomalu rozeběhli k místu, kde byla Lucy a když běželi okolo Evelyn, polapila první větvičku, kterou měla u sebe a zlomila ji. Strážní se otočili a spatřili Evelyn, klečící pod oknem s lukem v plné zbroji. Evelyn se nechala chytit, aby odvedla pozornost a Lucy mohla v tichosti odejít. Stráže jí vzali luk a dýku, chytli ji každý za jednu paži. "Ty malá uličnice, ty jsi teda proradná mrcha, slibovat Onarovi a nedodržet slovo! Dostaneme odměnu, ale neboj ty taky! V podobě ran holí!" Začali se oba smát a už jí vedli do hlavní budovy do Onarovi pracovny, kde unavený Onar stále bděl nad plánem jak vyhladit Akily, když v tom se klepaní rozeznělo po celé místnosti, načež se Onar zvedl a šel otevřít. Když otevřel jeho obličej zrudl vzteky a ihned se rozběsnil jako nelítostivý drak. "Ty couro!" Napřáhl se a udeřil Evelyn do obličeje až zavrávorala. "Vypadněte!" Zařval mohutným hlasem na stráže, kteří dívku pustili a spěchali pryč, aby taky jednu neslízli. "Zase! Tys slibovala! Pocem!" Onar silně stiskl za paži a dívku, která se po odchodu stráží sesunula na zem vzpamatujíc se z velké rány do obličeje. Odhodil jí do pracovny na zem jako kus hadru a zabouchl dveře. Evelyn propadla panice a zjistila, že jí jde o holý život, přestože jí Onar vychoval, jelikož teď měl chuť jí zabít. "Strýčku odpu.." Snažila se dívka omluvit, ale Onar jí křikem přerušil. "Drž hubu! Od teď žádné zbraně, žádné jídlo, žádné milé chování! Jsi nevděčná coura! Kam si šla? Někoho máš?" Evelyn nevěděla co má říct, ale rychle se vzpamatovala. "Ne! Nikoho! V mém srdci jste jen vy strýčku!"
Onar se zarazil. "Tak v srdci jo? Stejně s tebou mám své plány! Byla jsi mou chráněnkou a vycvičil jsem si tě k obrazu svému! Já si tě zkrotím! Jsi můj majetek! Moje žena!" Evelyn při těchto slovech zamrazilo v zádech a vzpomněla si na Lucy. Krve by se v ní nedořezal. Začala utíkat a běžela přes postel k oknu, ale Onar jí chytl za útlou nožku a na posteli ji zasedl. "Nikam! Tady budeš! Jsi má!" Hrubě jí zamáčkl do postele a roztrhl jí košili a vázanku. Evelyn se nemohla ani hnout a ze smaragdových očí plných beznaděje se kouleli slzy bezmoci. "Prosím ne! Já už budu poslušná! Prosím! Raději rány bičem! Prosím ne!" Onar se začal smát a líbil se mu pocit nadvlády nad drobnou ženou, jenž byla o dobrých třicet let mladší, na něž se mu teď naskýtal božský pohled na její malá nevinná ňadra. Začal jí horlivě líbat na krku a zahryzával se bezcitně do ňader jako nějaká šelma. Evelyn ječela bolestí, jeho šedivé vousy jí škrábali na nevinném hrudníku a Evelyn se chtělo zvracet, jak jí byl Onar odporný.
Mučení nepřestalo. Evelyn máchala předloktím na posteli a snažila se něčeho chytit. Nejednou se jí do ruky svalil hrudní pásek s malými vrhacími dýkami. Jednu nahmatala. Rychle jej vytáhla.
Bodla.
Onar zařval a oběma rukama se chytl boku, kam mu Evelyn zabodla malou vrhací dýku. Teď! Evelyn se vzepjala a vší silou odkopla Onara, který spadl na noční stolek u postele a rozbil jej.
Evelyn utekla.
Ne na dlouho. Onar si vytáhl vrhací dýku a s krvácivým poraněním se hnal za dívkou, která do půl těla svlečená utíkala z budovy ven. Ač byl Onar starý, Evelyn rychle dohnal a popadl ji za vlasy, jež jí vlály pod zapleteným copem u hlavy. Dívka,jejíž nohy běželi dál, ale hlava zůstala vzadu, spadla. Onar jí prachem a kameny dovlekl k velkému ohništi a mrskl s ní o zem. Evelyn zůstala nehybně ležet břichem dolů. To už všichni obyvatelé koukali, co se děje a celá ta podívaná byla podpořená ranním svítáním, takže bylo celé to divadlo chvíli od chvíle lépe vidět.
Onar vzal dřevenou kozu, kterou zde měl místní koželuh, shodil z ní kůže a Evelyn k ní hrubě přivázal. Dívka se při řezavé bolesti na rukou probrala z bezvědomí a čekala co bude dál. Onar vzal dlouhý bič. "Podívejte se přátelé! Takhle dopadne každý, kdo se bude vzpínat velkému Onarovi!" Zařval na celou farmu a práskl bičem první ránu.
Evelyn se zatmělo před očima a necítila teď nic jiného než nesnesitelnou štiplavou bolest přes celá záda. A další! Prásk! Dívka přestala vnímat celé okolí a vyjekla bolestí. Další! Prásk! Evelyn přes slzy bolesti a zoufalství neviděla, zaťala zuby a jen udušeně vyjekla. Další! Prásk! Dívka přestávala vnímat celé tělo, jediné co cítila byly čtyři krvavé rány na zádech. Další! Prásk! Dívka omdlela bolestí.
Přiběhl Bennet a zastavil Onara. "Onare příteli! To stačí! Dals jí lekci! Už bude hodná jako pejsek! Bude ti líbat nohy! Nezabíjej jí, bude se hodit!" Řval mistr Bennet na Onara, jež byl jako v hypnóze a jeho samotného opouštěly síly, jelikož ztratil dost krve. Přestal. Bennet ho odvedl do hlavní budovy, kde se o něj urychleně postarali služky. Evelyn bezvládně vysela na dřevěné koze, načež hned, jak Onar s Bennetem odešli z dosahu, jí přispěchali na pomoc bylinkářka Elen a mistr Mortis, který jí ihned hbitě odřízl pouta svou jelení dýkou. Elen jí přidržela a jakmile ji mistr Mortis vzal do náručí pospíchali do příbytku bylinkářky.

Zde jí omyli a položili na břicho na lehátko v bylinkářčině kuchyni. Elen rozdělala kašičku z hojivých bylinek a přiložila léčivé lupeny. Celé to zatěžkala teplými kameny, jež se mezitím ohřáli nad krbem. Když kameny vychladly, bylinkářka vyměnila léčivou kašičku a celé bezvládné tělo s mistrovou pomocí ovázala. "Děkuji Morty. Chudák dívka. Musí pryč, nebo dopadne jako Sarah. Nebudu se dívat do očí další dívky, jež upalují na hranici." Mortis polkl na prázdno. Zítra v noci musí odejít. Seženu jí věci a její zbraně, Helga, jedna služka, mi něco dluží." Elen jen kývne na souhlas a přikryje zbídačelou dívku. "Musí se teď prospat a její tělo se s tím musí poprat. Zítra se setkáme a domluvíme se." Mortis kývne ustaraně na pozdrav a mlčky odejde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama