Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

10. Kapitola - Pomsta

22. října 2014 v 12:35 | Ewtcha =o) |  Evelyn: Stínová Legenda
Když měsíc svítí Evelyn do oken z velké výšky pozná, že je ten pravý čas. Vstane a dojde si ke skříni, kde si vezme na sebe velmi tmavé oblečení, do černa, aby nebyla vůbec vidět. Tmavě hnědou šněrovačku, do které si vezme černý obtažený trikot s dlouhým rukávem a hlubokým dekoltem, protože jiné věci, než s velkým výstřihem ani nemá. Černé obtažené tříčtvrteční kalhoty, které si zasune do kaštanových vysokých šněrovacích bot, které na nohách ani necítí. Na předloktí si uváže své tmavě hnědé nátepníky, přes šněrovačku si zapne své opasky se šesti dýkami a do pasu si připne stříbrnou dýku po otci, kterou si zajistí páskem ke stehnu, to aby dýka byla při těle a vždy na stejném místě. Vlasy si splete do zaplétaného copu, který ukončí hned u hlavy a zbytek vlasů sepne do culíku. Vezme si na hlavu svou černou kápi a připevní si k ní černý šál, který jí zakrývá dekolt a spodní část obličeje, přičemž jí kápě zakrývá čelo, tudíž jsou jí vidět jen zářivě smaragdové oči.
V této výbavě se na sebe podívá do zrcadla. Vidí pouze černou siluetu zboku osvícenou měsíčním svitem. Věci jsou tak lehké, že si připadá, jakoby byla nahá. Vše má dokonale obtažené a při těle, tudíž se nemůže nikde zachytit a může se hbitě pohybovat. Evelyn přejede pravačkou po dýce po otci a vybaví se jí pohled umírající Kristen. Evelyn se sama vytočí a dostane odvahu vykonat pomstu za svoji milovanou sestřičku. Otevře okno a potichounku vyklouzne ze svého pokoje. Nepozorovaně se proplíží kolem noční stráže a šup do lesa. V lese je tma a Evelyn téměř nic nevidí. Po chvíli si však její oči zvyknou a začíná vidět jasněji. Už se nemůže dočkat, je vyprovokovaná, nabuzená a lačná po krvi. Stává se z ní vražedkyně dychtící po pomstě. Běží lesem směrem k Akilově farmě.
Když mezi stromy v dálce zpozoruje světlo, přikrčí se a dál pokračuje v rychlém plížení s jemnými nášlapy. Tu a tam sice praskne větvička, ale to by se dalo přičíst kdejaké srně či kanci, tudíž se noční stráž na Akilově farmě baví vesele dál a vůbec nezpozorují, že se někdo blíží. Evelyn opatrně teď už pomaličku obejde celou farmu podél okraje lesa a plíží se tiše a úsečně jako zmije. Konečně je tady. Nalézá se za křoviskem přímo proti tomu oknu. Už jen pár kroků jí dělí od vykonání pomsty. Konečně okusí sladkou chuť protivníkovy krve. Jde na to.
Přikrčí se a pomalým vážným krokem se plíží pod okno. Je teplá noc, tudíž je okno otevřené. Teď nebo nikdy. Vyskočí na parapet a vskočí do místnosti. Dopadne tak tiše jako kočka. Přikrčí se, rukou se přiblíží ke své stříbrné dýce. Tasí. Skáče. Bodne. Evelyn v první chvíli vůbec nezaregistruje co se děje. Najednou zjistí, že v posteli nikdo není a že bodla marně do polštáře. Znejistí. Její zrak jí oklamal, ten tmavý flek, co viděla na posteli nebyla ničí hlava, ale malý polštář. Najednou slyší kroky, které se blíží k pokoji, kde právě Evelynina pomsta ztroskotala. Ihned zareaguje a schová se do rohu vedle postele, kde by mohla být největší tma, protože je to slepé místo za skříní. Kroky se blíží a Evelyn je zticha jako myška.
Světlo z olejové lampy zpoza otevíraných dveří prořezává tmu a zdánlivý klid, který doposud vládl v tomto pokoji. Do pokoje vchází vysoká postava s hnědými vlasy. Tady je. Je to on, Kristenin vrah. Evelyn se ještě více přilepí ke skříni a sotva dýchá. Mladík jde šouravým krokem ke své posteli, mezitím co na svůj stůl položí opasek se svými dvěma meči , načež si sedne na postel a olejovou lampu položí na noční stolek. Sedí zády k Evelyn a chvíli se dívá z okna. Poté si sundá nátepníky, kožené brnění. Sedí na posteli a sundá si spodní nátělník s dlouhými rukávy, který měl pod brněním. Evelyn spatří zezadu jeho tělo. Svaly na jeho světlých hebkých zádech se vyrýsovaly, je vidět, že s krátkými meči mladík umí zasadit smrtící ránu. Vezme si na sebe světlou volnou košili, kterou má nedbale u krku rozvázanou. Teď je Evelynina chvíle!
Vyleze zpoza rohu a potichu se plíží za mladíka, který si právě obléká přes hlavu košili, tudíž nemůže momentálně jemný dech slyšet. Když si ji obleče, Evelyn stojí u druhého rohu postele přímo za ním. Mladíkův zrak náhle spočine na rozříznutém polštáři. Evelyn se napřahuje. Mladík se otočí. Pohotovou reakcí ihned seskočí z postele, tudíž Evelyn míjí jeho krk těsně o pár centimetrů. Evelyn ihned vyrazí proti němu a opakuje útok. Je to snadná kořist, jelikož je absolutně beze zbraně a bez brnění. Evelyn napřáhne a bodá, ale mladík jí vykryje útočící ruku, načež Evelyn tasí jednu ze svých vrhacích dýk a útočí ihned i druhou rukou. Mladík je šikovný, hbitě vykryje i druhou útočící ruku, načež Evelyn odhodí. Evelyn spadne na zem vedle nočního stolku, ale ihned se zmátoří a hbitě přeskočí postel ve snaze dohnat mladíka, který se právě natahoval pro své meče. Evelyn si pro zřetelnost vzala ještě dlouhou dýku a tak jí vytahuje a nyní drží dvě delší dýky a útočí na mladíka.
Mladík útok vykryje tak tak a již zazní kovový zvuk střetu čepelí. Mladík výpady opětuje a strhne se boj na život a na smrt. Evelyn bojuje jak se dá a využívá své drobné postavy a rychlosti. Mladík zase využívá své síly a dává Evelyn pekelně zabrat. Mladík si stihnul vzít jen jeden meč a tak má co dělat, když se brání dvěma rychlým dýkám. Evelyn zaútočí oběma dýkami křížem proti němu a mladík vykryje tento útok přesným zasažením mezi dýky. Evelyn zavrávorá a mladík toho ihned využije, ale jeho snaha se ihned otočí proti němu, Evelyn dýky vyhne a přitiskne ho ke stěně vedle pracovního stolu a pravou stříbrnou dýku mu přiloží přímo ke krku.
Jeho tvář je osvícena olejovou lampu svítící u postele. Evelyn pohlédne do mladíkových očí. Najednou se pro ni zastaví čas. Jeho oči jí naprosto pohltí. Jsou to krásné vltavínově zelené oči připomínající jarní čerstvou trávu na nekonečných lukách a Evelyn se cítí, jakoby se ocitla na obrovské zelené pláni. Tyto oči už někde viděla, ale zdaleka jiné, přitom tak podobné. V mladíkových očích byla láska, něha, strach i zlost. Evelyn se udělá husí kůže a na vteřinu zaváhá a špitne. "Ty oči." Mladík této vteřiny využije, chytne ji ze šál a odhodí jí na podlahu. Evelyn upadne a než se stačí vzpamatovat činí mladík poslední výpad, směřovaný přímo na ní. Poslední smrtící ránu.
Mladík se dívá na právě odhozeného útočníka a napřahuje se na poslední ránu. Pohled však spočine na konečně odkrytém obličeji. Zpozoruje světlé vlasy. Útočník zavírá oči, svírá rty a smiřuje se se smrtí. Mladík v letu zbrzdí meč, odhodí ho vedle útočníka. Skočí po Evelyn a chytne ji za ruce. Teprve teď v záři olejové lampy zpozoruje její dekolt. "Žena?" Vytřeští oči.
Evelyn pomalu otevře oči a zjistí, že ještě není po všem, ale je teď zcela v jeho moci. "Na co čekáš?" Troufale křikne polohlasem na mladíka. Mladík se vyleká a trochu povolí sevření tak, aby ji to nebolelo. "Ty jsi žena? Co? Kdo tě poslal?" Zmateně vykoktává mladík. Evelyn mu pohledí do očí. Nad hlavou má přitisklé ruce k podlaze a přímo hledí do jeho očí. Jeho krátké hnědé vlasy mu napůl zakrývají čelo, ale i tak rozeznává zřetelně ty nádherné oči. "Přišla jsem se pomstít." Mladík vyjeveně hledí na Evelyniny smaragdové oči. Vidí nádherné zelená lány, vidí v nich svobodu, naději, a smutek. "Za co ses přišla pomstít?" Vyhrkne se zebe. "Za moji sestru, kterou si zabil." Vydá ze sebe Evelyn hněvu plným hlasem. "Ty? Jasně, tebe znám! Včera si tam byla stou holkou." Evelyn sebou začne nepříčetně házet a skučet. Mladík se na ní dívá s nadšeným pohledem. Tolik energie v životě neviděl. Jeho zrak počine na jejích ňadrech, které se vztekem nadýmají. "Já jsou tvou sestru nezabil a žádám tě, aby ses uklidnila." Evelyn se zamračí a nechce absolutně slyšet žádné vysvětlení, ale mladíkovi stále hledí do očí a když mluví pozoruje jeho krásné rty. Kdyby vůči němu nechovala nenávist, byl by možná i pohledný.
"Uklidni se! Já jsem tvou sestru nezabil." Evelyn se zamračí, když poslouchá tato slova vycházejíc z mladíkových úst. "Můžeš to dokázat?" Podvolí se Evelyn, stále přesvědčená, že on je ten útočník a vrah její sestry. "Byl útok Onarů a my jsme se mu bránili, byli jsme někde uprostřed lesa, když jsem v dáli mezi stromy zahlédl malou holčičku, která někam kvapně běží. Myslel jsem, že se ztratila, běžela zmateně a vystrašeně, už dál nemoha, když tu se zastavila. Nehybně stála a když jsem přiběhl blíž zahlédl jsem, proč se zastavila. Byla čelem ke mě a v srdci měla střelený šíp. Otočila se a když padala, přiběhla si ty. Pak si na mě zaútočila, vykryl jsem tvůj mrštný výpad a tys spadla, přišli další Onarové a já ustoupil." Vysvětluje mladík, ale Evelyn zarytě tvrdí svou. "Ty si ji zabil! Nevěřím ti, nemohl ji zabít nikdo ze zadu, Akilové byli příliš vepředu." Mladík jí pohlédne do očí a důrazněji řekne. "Já jsem ji nezabil! Nemám luk, ani s lukem neumím. Musel ji zabít někdo od vás, jinak si to nedovedu vysvětlit."
Evelyn znejistí a začne přemýšlet. Když mladíka sledovala, neměl u sebe luk. Bohužel si však nepamatuje, zda-li měl nebo neměl luk, když na něj útočila v lese. Šíp, který měla Kristen v srdci si také nepamatuje, protože byla v šoku. Ten, kdo střílel musel být velmi trénovaný, protože střelil přesně. Mladík, držíc jí stále za úzká zápěstí, si přisune nohou židli u stolu a hrubě, ale aby ji nic neudělal, jí vhodí do židle a pro jistotu ji zaváže ruce za zády. Evelyn je náhle v jeho moci a to se jí vůbec nezamlouvá a přemýšlí jak utéci. Mladík si jí přisune k posteli a posadí se. Vzhlédne jí do očí a klidným hlasem spustí. "Začněme znovu. Kdo jsi?" Evelyn takto bezmocně hledí mladíkovi upřeně do očí. "Evelyn." Mladík se usměje, protože už konečně prorazil tak neprůbojný tvrdý led. "Já jsem Lester. Vysvětli mi, proč na nás stále útočíte?" Dívka nevěřícně pohlédne a v jejích očích zazáří místo nenávisti údiv. "My na vás? Však vy stále útočíte na nás!"
Lester podzdvihne jedno obočí. "Tak moment, takhle se asi nedomluvíme. Víš vůbec, jak vznikla tahle nenávist? Proč se vlastně válčí?" Evelyn se jen podezíravě podívá. "Nevím, prý to trvá tak dlouho, že už si nikdo nepamatuje, jak vlastně začala." Mladík se od srdce zasměje. "Tak to je pěkné. Tedy já ti řeknu o co tady v té válce jde. Onarova žena byla týraná a jednoho dne sebrala všechnu odvahu a utekla na tehdy přátelskou Akilovu farmu. Akil s Onarem byli velmi dobří přátelé do té doby, než Akil zjistil, co se na Onarově farmě děje. Za spor mezi muži může vždy žena, to si pamatuj." Zasměje se ironicky na Evelyn a pokračuje. "Začala válka a když Onar získal svou ženu zpět, její srdce patřilo Akilovi a on ji nechal bezcitně upálit na velkém ohništi před zraky všech."
Evelyn jen napjatě poslouchá a Lesterovi věří, avšak důvěřuj, ale prověřuj, tudíž si stále nechává svou, žádnou, verzi. Chvíli se zamýšlí a Lester si mezitím nalije do číše na stole zářivý žlutý mok. Poté se posadí a Evelyn konečně vydá pár slov. "Beru tvá slova na vědomí. Bolí mi pravá ruka." Lester se zamračí, odloží číši a pohlédne na její poraněnou ručku. Přes tmavé dlouhé rukávy nebylo nic vidět, avšak potůček krve, který jí skapával po dlani, přes prsty až na zem, kde vytvořil malou loužičku, byl přímým důkazem toho, že dívka nelže. "Dobře, když mi slíbíš, že už budeš v klidu, ošetřím tě." Dívka se už klidným pohledem zahledí do vltavínových očí a klidným hlasem polohlasně řekne. "Slubuji."
Lester jí sice věří, ale vzhledem k tomu, že se ho před pár chvílemi dívka snažila zabít, jí nechá druhou ruku stále upoutanou u židle. Dlouhý rukáv jí nad loktem uřízne. Dívka sykne bolestí, ale předstírá, že jí nic nebolí, že je z ocele. Lester jí otře zakrvácenou ruku a vidí drobné poranění od špičky jeho krátkého meče. "Promiň. Jen jsem se bránil." Evelyn dělá jakoby neslyšela a vyčítavě se na něj podívá. Mladík náhle ztichne. Evelyn se zarazí a ve chvíli, kdy na ní Lester upírá udivený zrak, se na něj překvapeně podívá. "Co je?" Mladík se posadí a stále jí drží za něžnou ručku. "Odkud máš tu jizvu?"
Evelyn se jen pousměje. "Tu už mam dlouho, z doby ještě než jsem přišla na Onarovu farmu." Mladík jí přeruší. "Ty si se nenarodila na Onarově farmě?" Evelyn se zamračí, nemá ráda, když jí někdo odsekává. "No, nenarodila. Narodila jsem se ve městě. Tu jizvu mám od.." - "Stínové šelmy." - Prohodili oba současně, načež se Evelyn zarazila. "Jak tohle víš?" Lester se jásavě ušklíbne. "Konečně! Čekáme na tebe celá léta jako na to největší požehnání!"
Udivený a nechápající pohled koukal na mladíkovi vltavínové oči. "Na mě? Proč na mě? Vždyť já jsem pouhý sirotek, kterého se ujmul milostivý Onar." Lester se neudrží a dívku s radostí obejme. "Koukám, že toho o světě moc nevíš. Neřekli ti raději vůbec nic." - "Tak mi to řekni ty!" Odsekne Evelyn netrpělivě. "Dobře. Starý Akil mi svěřil tajemství. Jednoho dne potkal dívku utíkající z města, jenž pomohl a nabídl skrýš v jeho věcech. Nikdy nepoznal dívky jméno, čehož litoval. Jediné poznávací znamení, které nám pomůže dívku v ten správný čas najít jsou tři velké jizvy od stínové šelmy, kterou dokázala už jako malá zabít téměř holýma rukama." - "Počkej." Zarazí ho Evelyn. "Já tu šelmu nezabila holýma rukama. Měla jsem tuhle stříbrnou dýku a ohromné štěstí. Na toho kupce si vzpomínám. Měl sněhobílé vlasy a neznám jeho jméno. Jediné co si pamatuji, a na co nikdy nezapomenu, jsou jeho úžasné zelené o.." Najednou se zarazí a zahledí se Lesterovi zpříma do očí, načež polohlasem chápavě došpitne. "Oči. Ty? Co si zač? Máš jeho oči!" Mladík se narovná v zádech a hrdě prohlásí. "Jsem Lester, Akilův syn."
Evelyn se nedůvěřivě zamračí. "Ale ten dobrý kupec byl starý a ty jsi mladý nemáš ani 25 let!" Lester se zazubí. "Akil nemohl mít děti. Dokonce ani s Onarovou ženou, se kterou se upřímně milovali, proto jej její krutá smrt tak zarmoutila, nemohl mít dítě. Před 25ti lety se však poštěstilo a Akil si vymodlil syna. Doteď se neví, kdo je má matka, ale otec byl nesmírně šťastný. Od té doby má sněhobílé vlasy a ztratil téměř všechnu svou životní sílu." Evelyn se zadívá velmi hluboko do Lesterových očí. vidí v nich skutečně ony nezapomenutelné nekonečné louky plné naděje, dobroty, ale něco je v nich jiné. Je to divokost, neposlušnost a dravost. Evelyn se téměř vyděsí, zavře oči a zavrtí hlavou. "Dobře. Dejme tomu, že mluvíš pravdu. Dejme tomu, že mi Onar lže už od malička, že je něco na Onarově farmě špatně. Dokonce, díky své jizvě a tvému shodující se mu příběhu, ti věřím, že jsi Akilův syn. Budiž. Ale jak ti můžu věřit, že jsem u vás v bezpečí? Celý svůj život mě cvičí k tomu vás nenávidět, opravdu si myslíš, že když někdo od vás zjistí, že se zde objevila "holka z Onarovky", že mě nebudou chtít ihned zabít?" Lester se zasměje. "Ale kdeže! Vždyť můj nejlepší přítel se dokonce schází s jednou "holkou z Onarovky", sice potají, ale tady se drby šíří rychle a všichni už to moc dobře ví, ale on si myslí, že to nikdo neví." Evelyn se zarazí a rychle se nadechne, až jí z toho zaskočí a zakucká se. "Počkej. Ta holka nejmenuje se Lucy a tvůj přítel Rick?" Lester už se raději dnes ničemu nediví. "Ty to víš?" Evelyn se zasměje. "Lucy je má nejlepší přítelkyně. Rick je blonďatý hoch s modrýma očima, kterého jsem málem zabila. Ušetřila jsem ho a poslala pryč. Zamilovali se do sebe a já jejich tajemství střežím." Lester se uklidní, protože vidí, že dívka má dobré srdce. Co to bylo za děvče, které zemřelo v lese?" Evelyn ztuhl úsměv na tváři a z jejího skleněného pohledu bylo znát, že se mladík opravdu trefil do citlivého místa. Pak téměř šeptem vysvětlí její tajemství. "Byla to má mladší sestra. Myslela jsem, že je mrtvá, ale před nedávnem jsem se vydala do města a znovu ji našla. Chvíli jsem věděla, co je to štěstí, než ji někdo zabil. Těsně před útokem ke mě běžela a chtěla mi něco důležitého říct. Nevyslechla jsem ji a ona dál běžela za mnou. Muselo to být něco důležitého. Vyčítám si to." Mladík chytne Evelyn za ruku. "Ale no tak, nevyčítej si to. Nevím, kdo jí zabil, já to nebyl. Uměním lukostřelby neholduji a malou dívku bych nikdy mečem nezasáhl, jako tebe, taky bych ti neublížil, kdybych věděl, že jsi dívka. Dívky neválčí, jen dívka z legendy o stínové šelmě."
Evelyn se zakření. "Nech toho, žádná legenda nejsem. Už je pozdě, musím se vrátit, nebo mě začnou hledat a Onar je teď velice podezíravý. Můj mistr lukostřelby se chová divně, někdy mi přijde, že mě proti Onarovi poštvává, což mi připomíná, že Onar nevěděl, že Kristen je moje sestra. Neměl ji rád, chce jen mě. Jsem pro něj z nějakého nevysvětlitelného důvodu důležitá a kdyby se dozvěděl, že jsem se s nějakým Akilem bavila, myslím, že by mě nechal zabít." Lester u posledních Evelyniných slov těžce polkl. "Nechce abys věděla pravdu. Sejdeme se pozítří u severních skal. Zjistím víc o legendách, co se o tobě praví, nikdy jsem to moc neposlouchal, představa bojující dívky mi připadala k smíchu do té doby, než se mě jedna pokusila zabít." - "A nebýt tvých krásných očí, tak by se mi to povedlo." odsekne ironicky Evelyn. "Pozítří. Sbohem."

Mladík ji odváže od židle i druhou ruku, protože se mu dívka zdá věruhodná, načež si vezme dýky které si připne na hrudník, dýky za pas a svou stříbrnou dýku, která je připásaná druhým popruhem k svalnatému oblému stehnu. Vezme si svou kápi, zahalí se do šálu, vyskočí do okna a ohlédne se. Ten pohled Lester nikdy nezapomene, svit olejové lampy se jí odleskl ve smaragdových očích, jež zmizela ve tmě ladným neslyšným skokem. Mladík vše uklidil a lehl si, přičemž nemohl stále usnout. Evelyn dorazila k sobě domů, vplížila se do své ložnice, urovnala vše tak, jak bylo a odebrala se ke spánku spravedlivých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama