Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

Confiteor Evy Salcmanové aneb tělocvik ála Svoboda

18. prosince 2011 v 15:09 | Ewtcha =o) |  Confiteor
Jednou tahle v pátek 16.12.2011 jsem měla první dvě hodiny volné. Po dvou volných hodinách jsme měli mít tělocvik s panem učitelem Svobodou. Pan učitel je velmi náladový a vždy, když jdu na tělocvik, obávám se toho jakou bude mít náladu. Někdy přijde, třískne se sešitem na známky a řekne 5 koleček a my už vidíme, že je zle. Máme zaťatý půlky a bojíme se hnout tak, aby se mu to náhodou nelíbilo. Rozcvičíme se, ale musíme pořádně, protože už vyhrožoval, že bude známkovat i rozcvičku. Rozcvičíme se a většinou ve velký telocvičně hrajeme volejbal. Nechá nás rozcvičovat podání přez pět minut a dává pozor, jestli se neulejvámě, takže celou dobu odbíjím jak nejvíc můžu až mi z toho bolí ruka. Jednou jsem měla týden fialový palec z podání, protože ač nás nesnesitelně bolí ruka, nechá nás odbíjet, jinak špatná známka, nebo jeho slavný černý puntíky. Občas se mi hrnou slzy do očí z té bolesti. Mívala sjem na ruce tkaničku od boty, protože to s ní tak nebolelo, ale té se všiml a musela ihned dolů.
Když jsme v poli neschopný, začne podávat. Velké rány, ač se snaží dávat malé. Když se bojíme odbít, dostaneme sežváno, když se odhodláme odbít, dostaneme vynadáno, že jsme odbili špatně. Jedna malá holka od nás ze třídy se již několikrát při tělocviku rozbrečela, protože jí nechával stále dokola odbíjet i když už jí bolela ruka. Holčina dycky utekla do šatny a tam brečela. Nechal nás hrát a šel za ní jí nejpíš utěšit či co. Takže volejbal - hra kterou miluji - nám tak zhnusil, že se už obavam dnů, kdy ho hrajeme. Není to tělocvik pro radost nýbrž tělocvik na výkony a dril, který většina děvčat nesnesou.
Některé holky ho za zády pošlou do prdele a nic si z něho nedělají. Ale já to beru jinak. Na ciklisťáku jsem se ním bavila a byl hrozně fajn. Štípla mi vosa a on mi koupil i kolu na chlazení a taky mi vyměnil duši u kola. Učitele mám ráda, ač jsou jeho metody dost drastické. Myslím, že určitá přísnost by být měla, ale u bolavých rukou už to přehání. Buzerace je občas nesnesitelná a někdy je do breku i mě.
Když jsme v malé tělocvičně, děláme něco na výkon. (Jak jinak.) Skáčeme do dálky z místa, házíme medicimbalem nebo třeba skáčeme do výšky. A tam se to stalo. Příjdu po dvou volných hodinách do tělocvičny a převlíknu se. Věci si úhledně složím do komínku na lavičku vedle tašky a jdu si sednout na švédskou bednu. Učitel příjde a já ihned slezu. Zase nemá náladu, tak si odběháme kolečka a rozcvičíme se. Rozkáže připravit doskočiště a bude se skákat výška. Ukáže nám jen jak zhruba by to mělo být, samozřejmě nepředvede, kvůli stáří. Jen se tam točí na noze jak barelína a dá tam výšku 90cm. Máme se rozkákat a ukázat flopa. Nůžky máme zakázané, můžeme jen flopa. Každé holce řekne, že nedotáčí a je na každou hnusnej. Když běží jedna nadaná holčina, která se i věnuje sportu, také nedotočí a on jí pochválí za pěkný skok, arorát jen prý příště trošku víc dotočit, jinak super. Skákala úplně stejně jako všechny holky, jen je to jeho kůň, má rád ty holky, kterým to jde. Holčina za to nemůže, jen to vás trošku zamrzí. Mě to zamrzelo dost, protože skok vysoký miluju. Měřím 150 cm a skočím 120, čímž pádem si přeskočím ramena. Učitele jsme měli i v prváku a to se mu můj flop líbil, dnes se mu ovšem nelíbil žádný. Skočím tak jak umím skákat. Přeskočím s velikou reservou a on řekne NE. Jdu tedy skákat znovu a řve na mě zdálky, že jsem nedotočila. Tak tedy příští skok se snažím skočit podle jeho gusta, protože já nereptám a raději držím hubu a poslechnu. Nepřeskočím, protože jeho stylem skákat neumím. Pot se ho zeptám, proč když vidí, že podle něho to udělam ale nepřeskočim, proč nemůžu skákat tím svým "nedotočeným". Odpoví mi že se hodnotí vobojí tak tedy skočím zase jeho stylem a neskočím. AČjsem výšku 100cm pčeskočila už na poprvé, jemu se to nelíbilo. Řekl Salcmanová metr a dál se nebavil.
Já.. Já, která miluje skákání do výšky. Která už od osmé třídy skáká 120 cm a všem učitelům se líbí její skok. I jemu v prváku, já mám mít metr?? Neřeknu kdybych ho neskočila, ale tohle? To je obrovská křivda, nechápu PROČ? Protože má blbou náladu?! Strašně mě vytočil. Totálně mě zklamal. Měla jsem sto chutí začít na něj řvát a poslat ho někam. Něco se ve mě vzepřelo. Věděla jsem, že musím držet hubu. Z doskočiště se mi vše tohle během jedné sekundy promítlo v hlavě a zamířila jsem do šatny. Hrnuli se mi do očí slzy nenávisti a hněvu. Začal na mě řvát Salcmanová! Ihned se vrať! Začala jsem brečet ještě víc. Ihned jsem popadla úhledně složenou hromádku oblečení a urychleně jsem šla z tělocvičny. Už jsem viděla jak za mnou jde a já se ještě držela nebrečet tolik, protože vedle ve velké tělocvičně - přez kterou se k východu musí jít - svičili klucí a já se nechtěla strapnit. Jak jsem šla slyšela jsem Svobodu jak řve abych se vrátila, že si tohle nemůžu dovolit. Šla jsem plnou tělocvičnou kluků a když slišeli řev všichni se otočili a pozorovali mě. Zpanikařila jsem a v hlavě mi problesko, že budu mít strašnej průser, co to dělám, že se musím vrátit, že budu mít neomluvenou, že mi vyhodí, že on to jen tak nenechá. Když zařval tek ukrutný řev znovu otočila se a zoufale s brekem před očima všech těch diváků jsem zařvala že už se tam nevrátim a s brekem jsem utekla. Za dveřma jsem se vyčerpaná opřela o zábradlí a konečně sama jsem se pustila do obrovského breku. Byl to bezútěšný stav. Hlavou se mi jen míhalo, co z toho bude, že budu mít průser. Byla jsem zoufalá a vyčerpaná s obrovským strachem. Začlo to.
Začali se mi klepat ruce, brečela jsem nepřetržitě a začala jsem se dusit. Bylo to tady, nervový zhroucení. Měla jsem s ním už asi 3x skušenost, ale nikdy né v takové míře. Rozklepali se mi ruce a nohy, nemohla jsem dýchat. Lapala jsem po dechu a rychle jsem se skoušela dostat ke své skříňce. Přestala jsem ovládat své nohy. Motala jsem se ze strany na stranu, nemohla jsem dýchat. Přez slzy jsem neviděla. Ten obrovský strach z toho co bude, ten řev to všechno jsem měla v hlavě. Ryhle jsem vytáhla klíče. Klepali se mi ruce, že jsem nemohla ani otevřít zámek, který jsem nemohla ani najít v tom šoku a dezorientaci. Brečela jsem nahlas a zajíkala jsem se. Rychle jsem se převlíkla a přišel spolužák do skříňky. Zeptal se jestli jsem v pohodě, řekla jsem že jo a sesipala jsem se na zem. Nemohla jsem dýchat a málem jsem omdlela. Obrovská beznaděj mi napověděla jen, že musím utéct, musím pryč. Můj vrozený pud mi navedl k mámě. Rozklepaně jsem vzala mobil a obtizne nasla mamu v kontaktech ihned jsem volala. Nebrala to. Byla jsem zoufalá na pokraji svých sil. Skusila jsem rychle si vzpomenout na číslo na nepravého otce, který by mohl být s ní. Vzomněla jsem si a jen těžko jsem číslo vyťukala. Volala jsem mu. Je ve středisku, ihned přijde do školy, nejsem schopná mu odpovědět co mi je. Jen jsem stále opakovala přijď přijď do školy, rychle!! Neptal se zbytečně dál, pospíchal do školy. Byla jsem vyklepaná. Už zvonilo, což znamená spoustu lidí co přijdou a uvidí mě. Celá rozklepaná jsem se oblékala. Vše mi padalo z rukou nemohla jsem se udžet na nohou. Stále jsem nepříčetně brečela a lapala po dechu. Tohle vše se událo strašně rychle, byla jsem v hrozném šoku. Běžela jsem pryč, ale už bylo pozdě. Potkala jsem cestou holky a utíkala dál. Dvě z nich jedna velká a druhá okatá za mnou běželi. Velká mě chytla a okatá se vyptávala. Co se děje. Lapala jsem se po dechu abych jim odpověděla. Vylezlo ze mě jen, že nemůžu dýchat, ven. Rychle jsem běžela ven, oni běželi za mnou a před vchodem jsem si položila tašku a sedla si na ní. Lapala jsem po dechu a omdlévala a brečela. Rychle si ke mě klekli a zkoušeli mě uklidnit. Vyběhla vrátná, že holky nemůžou v pantoflích ven, ale když viděla, že se něco děje, ihned sklapla a nejspíš ona, nevím kdo jiný, zavolala Mulovou - školní výchovnou poradkyni (něco na způsob psychologa).
Brečla jsem. Klepala jsem se. Nemohla jsem dýchat, zajíkala jsem se a byla jsem zoufalá. Už jsem o sobě nevěděla. V ruce jsem tiskla svůj přívěšek. Učitelka mě silně objala a dávala mi psychyckou podporu a radila jak mám dýchat. Uklidňování trvalo celou věčnost. Dávno už byla další hodina a holky byly stále u mě. Ptali se mě co se stalo já jsem mluvit nemohla, řekla jsem vždy jen jedno slovo a zadusila se. Po chvíli, co jsem ze sebe vyloudila slovo Svoboda všichni ihned pochopili. Přišel nevlastní otec. Začal panikařit, že zavolá sanitku, byla jsem mimo a tohle mi ještě přihoršilo, učitelka řikala, že ne, hnusně jí setřel, protože nevěděl o koho se jedná. Situaci si nechal vysvětlit až tehdy kdy jsem vykřikla aby ji nevolal, že mi nepomůže, že to je psichycký. Chvíli jsem se ještě uklidňovala na vzduchu a pak mi vzali každý pod jedním ramenem a motavě mě dostali do jejího kabinetu, který byl za rohem. Tam mě posadili, holky si mezitím odnesli věci a přinesli mi pití. Nevlastní otec zavolal mámu, ať přijede. Holky mě uklidňovali. vyděšeně jsem na ně koukala a stále mě uklidňovali. Třásli se mi stále nohy i ruce. Nalili mi vodu do hrnku ale jak jsem ho vzala s roztřesenýma rukama vylila jsem ho a napila se raději z flašky. Poté jsem se už začala uklidňovat, protože holky mluvili o Vánocích, jak budu s přítelem péct cukroví a tak. Doktorky mi naměřili po uklidnění tlak 120 na 70. Při šoku jsem měla tlak, že mi málem vyskočilo srdce, musela jsem mím minimálně 140 na 90, možná i 150 na 100, což bylo už na selhání, protože mám normálně tlak 90 na 40 - velmi nízký. Taky jsem byla úplně mimo a omdlévala jsem.
Máma se domluvila, že se vše buded řešit až v pondělí. Dnes je neděle a jsem zvědavá, jak se to zítra vyřeší, určitě dám vědět :)


Chtěla bych poděkovat holkám, za podporu a za to, že mě nenechali utéct, protože v tom stavu bych akorát skončila pod autem. Také jin děkuji, protože všichni viděli, co mi svoboda způsobil a třeba se tyranie na těláku vyřeší. Takže děkuji ty jedna velká a vokatá :-)

zároveň bych potřebovala podporu holek, protože je jasný, že i vy nejste spokojení s tělocvikem, tak doufám, že budete při mě stát a když se budou ptát, musíte jim říct vše co vám Svoboda udělal, hlavně psichycky. Kdyby jste křivě vypovídali z jakéhokoliv důvodu, Maulová řikala, že mi hrozí psichyatrický léčení...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama