Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

Confiteor Evy Salcmanové aneb letem světem moje dětství

14. prosince 2011 v 22:12 | Ewtcha =o) |  Confiteor
Začněme od začátku. Úplně od začátku? No dobře vezmeme ho stručně. Maminkou. Její první manžel byl žárlivej idiot co po ní skočil a rozmazal jí mejkap, aby byla ošklivá a nikomu se nelíbila a sám jí podváděl. Druhý manžel absolutní flegmatik. Má s ním mojí nevlastní sestru Týnu. Vůbec se jí nevšímal a ona ho postupně začala nenávidět. Našla si tátu. Milovala ho. Přišel na svět brácha. Táta ho koupal ve studené vodě a dával na mráz. Když máma viděla, že je to s ním k nevydržení, otěhotněla se mnou. Týden po početí potkala jejího vysněného muže života. Když mamka přinesla holčičku - Evu - mě, táta jí nechtěl pustit domů a v únoru nás nechal na mrazu. Po třech neúnosných měsících od něj odešla.
Měla dvě děti na krku (sestra zůstala u jejího táty) a neměla kam jít. Šla za rodičema, ti jí vyhodili, protože dětství měla ve stylu tvůj mladší bráška musí mít všechno a ty nic (Nakonec se uchalstal k smrti ale to zas někdy jindy) Zkončila na ulici. Obec ji umožnila bydlet v bytě nad hospodou, tak sebrala 2 děti, jedno tříměsíční a druhé tříleté a šla s jendou konzervou fazolí bydlet do "půjčeného bytu".
Jednoho dne měla jít za svým vysněným, kter se za ní z nevysvětlitelných důvodů styděl a když čekala ve křový, šel na záchod jeden pán. Odchytla ho a nakonec spolu skončili. Takže třetí mažel. Vztah byl krásný. Vzorný muž se staral no dvě děti, myl jí nádobí, když šla s kamarádkou na tah po dyskoškách.
Pepa - tak se jmenoval ten pán, nás měl rád. Pak jsme začali postupně mluvit a odmlouvat. Začal děti mlátit. Bráchu mlátil víc, mě zatím moc ne. Mlácení typu přez holou je pasé, on mlátil do beder a do hlavy. Pak jsme se postupně vyhrabali ze srabu a pořídili si chaatřč na samotě u lesa. V této chatě nebyla elektřina, vodovod, kanalizace, no prostě typická chata. Podotýkám, byl zde komfortní suchý záchod. Elektřina se po krátké době zavedla mezitím jsme svítili petrolejovými lampamy. Jelikož všechny ty investice stáli mnoho peněz na jídlo už nezbylo. Byly jsme opět ve sračkách. Místo záchoda kýbl, místo svačiny vzduch, místo teplého jídla chleba se sádlem. Byla jsem tak hladová, že mi školnice kupovala každý den mislityčinku za 3 koruny abych jim ve škole nebrečela hlady. Hlady mi bylo na omdlení mezitím co spolužáci vyhazovali svačiny, co jim nechutnali do košů. Oblečení jsme měli z charity, z kontejneru, nebo kdo nám co dal. Sice jsme byly ve sračkách ale byly naše! Obrovský pozemek u lesa.
Mezitím, co si mý spolužáci hráli na doktory a chodili do školky, já jsem si vyráběla luky a běhala po lese a lezla po stromech. Lidi šli mimo mě a já byla jen tady, v tomhle světě. Každou sobotu jsme se jeli koupat k babi. Doma už to byl horor. Pokaždé když jsme přišli domů se školy, Pepa řval. Mlátil nás do hlavy za to, že jsme nedali boty nad kamna. Bráchu obdaroval i několika kopancemi do zad, za to že si něco neuklidil tam, kam má. Mě mlátil protože jsem se ho bála. Když jsem začala brečet, že se ho bojim zmlátil mě jako psa, abych měla proč brečet. Tloukl nás pro nic za nic, vždy si něco našel. Mámu mlátil tak, že ji zasedl a mlátil ji pěstmi do obličeje dokud ji netekla krev. Břečela jsem pod peřinou.
Jednoho dne a je to jakoby to bylo včera Pepa zase řval. Chtěl nás zase zbít, ale máma nás bránila vlastním tělem. Pamatuji si pohled z poza zasklenýma dveřma, kde Pepa z mámy serval triko, ale neustoupila. Brečela jsem a dupala a rvala si vlasy z takové beznaděje, že ji nemůžu pomoct. Začal jí bít hlava nehlava a odhodil ji ze dvou schodů ven z verandy. Máma si vyhodila koleno a má s ním problémi do teď. Když jsem viděla, že mámu přemohl, v ustavičném brekotu jsem zalezla pod peřinu a brečela a brečela.
Jednoho dne na bráchu začal řvát, že mu utrhne hlavu a máma už ho nikdy nezachrání. Jednou zase že jsem svině, kráva, špinavá coura, tele jedno nadívaný podlitý a jiné bujné nadávky. Ano brácha se pokusil o několik útěků z domova, ale vždy jsem za ním běžela a vysvětlila mu, že až se vrátí, bude vše jen horší. Nenáviděla jsem ho. Každý den výprask a na zadku mikimauzové - optisk plácačky na mouchy. Jelita na zadku. Nikdy však modřiny po těle. Na ty si dával obzvlášť pozor, aby nebyly jeho činy prokazatelné. Nidky nám nic nežlomil ani neporanil do krve. jen mlátil. Stále a stále. Mé dětství bylo doma opravdové utrpení.
To, že jsem nebyla ve školce, to, že jsem nebydlela mezi lidma a to, v jakých podmínkách jsem vyrůstala nasvědčovalo jiným prioritám v psichyckém stavu člověka. Od 1 do 4 třídy jsem měla kamarádku. Pak si našla jinou a šikana začala. Byla jsem oblíbená i přez to všechno, ale ve 4 třídě mi došlo proč. Moje kamarádka byla hezká, blonďatá a velmi oblíbená. Potřebovala k sobě ohyzdu jako jsem já a tak, když se přestala bavit, neměli důvod se se mnou bavit. Začalo to posměškama a bla bla bla bla bla prostě psichycká šikana, ale teď se bavím o situaci doma.
V roce 2002 na vánoce jsme se nastěhovali do nově postaveného baráku na zahradě. Pracovalo se na něm tři roky za ustavičného šetření a odpírání si lidských potřeb. Byl to ten nejkrásnější dárek na vánoce, ač jsme zatím bydleli jen dole. Svůj pokoj byl náš sen, protože jsme před tím spali vsichni v jedny mistnosti. Brácha rost a konflikty se stupňovali. U vzpomínek na roztržky nikdy nejsou důvody, ty byly bezvýznamné.
Jednou jsem slišela řev a střepy. To brácha s Pepou se rvali a máma byla mezi nima. Jednou jsem slišela řev a to vyběch brácha z poza dveří za ním Pepa s pohrabáčem, aby ho konečně zabil, jak stále sliboval a za pepou máma, která Pepu vzala za culík a pohrabáč mu vytrhla z ruky. Jak šel čas, Pepovy síly zeslabovali a bráchovo narůstali. Proto už Pepa nejednal fejplej a bral si na bráchu různé nástroje jako je nůž židle a podobné věci, které zrovna byly po ruce.
Jednou pepa rozflákal modem. Slyším ránu. Řve se. Jdu se podívat a vidím modem a pepu jak jsem z pokoje a brácha za ním. Vzala jsem modem a z plných plyc jsem řvala na Pepu, že je to čurák atd. Došli mi nervy a jak tak Pepa běžel po schodišti a brácha za ním, švíkla jsem po pepovy modem, který mu prolítl u hlavy tak o 5 cm. Taková rána, ještě zezhora dolů by mu naštípla i tu lebku. Jak tak běželi, brácha se po tich schodech rozběhl a já jsem viděla jak naráží do pepy, který zmizí dole v patře. Seběhnu dolů a vydím jak Pepa nehnutě leží u dveří a chrčí. Vypadalo to, že umírá. Doufala jsem v to. Přišla jsem k němu a koukla na něj a řekla jsem po tich "Chcípni ty svině" Záchranku jsme nevolali. Bohužel šlo o simulaci a Pepovi nic nebylo, jen zjistil, že kdyby bylo, nechali by jsme ho chcípnout.
Na vánoce - nevím proč- se u nás zase řvalo. Byla tu ségra a po větším vyrválu jsem seběhla dolů a byla jsem svědkem házení nožů a povalení vánočního stromečku i židlí. Bratr se kryl židlí mezitím co pepa házel nože. Pak hodil i brácha nůž, ten byl od pepovo hlavy opět cca 5 cm. Ten chlap je snad nesmrtelnej.
Celé tohle vyvrcholilo ve večer, kdy dávali rodinná pouta. Brácha se šel koupat v půl devátý - takže pozdě, mohli jsme se koupat jen do osmy - a přišel v ručníku. Pepa na něj měl kecy a chtěl ho vyprovokovat. Zase se řvalo. Brácha šl nahoru a stihl si obléknout jen trenky, protože pepa za chvíli šel za ním. Nevím co se tam nahoře přesně událo, jisté je jen to, že se se zkora najenou vysypalo sklo ze dveří. Stála jsem dole na chodbě a slyšim jak pepa pospíchá dolů do kuchyně. Vytrhne čelo šuplíku silou, tak, že šuplík utrhl a vzal nože. Držela jsem statečně dveře ale neměla jsem šanci. Pustila je a utelka za skříň. Běžel do kotelny a se slovy "Já se s tím nebudu srát" si šel pro pistoli. Teď teprve začal adrenalín. Začal okolo sebe míhat pistolí a vyhrožovat, že nás všechny zabije. Byla jsem stále za skříní a bála se i o svůj život. Ječela jsem nahoru na bráchu , že má pistoli a když pepa vyšel po schodech nahoru šla jsem ke schodišti a zoufalým hlasem roztřesená v brekotu křičím ať utíkají, že má zbraň, že chce střílet. Brácha utelk na střechu. Pepa seběhl dolů a odešel ven. Nechápala jsem. Nechodili jsme k oknům a šla jsem rychle nahoru. Brácha už byl zase v pokoji a chodil smyslu zbavený sem a tam bos a zarýval si střepy do nohou. Prý si nic nepamatuje, měl absolutní šok. Zavolali jsme policii, která přijela, když už bylo po všem. Seděli jsme s bráchou v autě a on jen seděl beznadějně brečel a pohupoval se dopředu a do zasu, Huhňal něco nesrozumitelného, jako smyslu zbavený.
Pepa dostal podmínku 1,5 roku a celou tu dobu to bylo bez větších konfliktů, protže věděl, že udělá malje průser a jde za mříže. Poslední konflikt bys ten s dlažební kostkou, který se udál v poslední den prázdnin, kdy jsem další den měla jít první den na střední. Sebrali jsme se k babi a další den jsme roznášeli letáky. Brácha měl u sebe pistoli a srazilo ho auto. Kdyby neměl pistoli, neroznesl by se mu rovnoměrně náraz do žeber, ale rovnou na ně, praskly by mu a žebra by mu propíchli srdce. Zkončil s rozdrcenou rukou, kterou do teď nemůže narovnat, zlomenou lícní a klíční kostí a s obrovskými modřinami. Ten den večer jsem se psychycky zhroutila a máma do mě nasázela asi 5 prášků na nervy a drůhý den jsem otupěle šla do školy zas.
Rok jsme bydleli u babi, kde nás buzerovali, brali nám jídlo, zhasínali, zavírali topení a milí děděček s babičkou nám nadávali do kreténů zasraných a podobně. Dětství fakt nádherné a kdybyste zapochybovali, tak vás ujišťuji, že tohle je REALITA a tu nikdo nezmeni, tak to bylo a tak to je.

Takže vzkaz pro spolužáky, až budete přemíšlet nad tím, zda jsem normální, blbá nebo šprt, ujišťuji vás, že jsem jen trochu labilní toť vše. Kdo by nebyl, avšak z mého dětství si neodnáším jen utrpení, strach, beznaděj a deprese ale i dobrý pocit, že jsem to všechno přežila. Koneckonců to co se má stát, budiš, stane se...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Jo byl sem tu 46.6% (34)
nebyl jsem tu :D 24.7% (18)
nevim jesi tu jsem :D 28.8% (21)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama