Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

3. Kapitola - Probuzení a loučení

7. listopadu 2011 v 21:22 | Ewtcha =o) |  Kailé : Kvingarští Elfové
Probuzení a smutek


Druhý den ráno se dívka probudí a hrozně se vyleká. Začne ječet a brečet, má strach jako osiřelé mládě. Kolem ní jsou tvorové, které nikdy neviděla. Jsou velcí a mají špičaté uši. Začne se schovávat pod peřinu a bojí se o svůj život. Calven se zasměje jejímu vylekání a konejšivým hlasem praví "Ach maličká, neboj se. Nemáš čeho. My ti neublížíme. Zachránili jsme ti včera život, když tě tvý společníci téměř umlátili k smrti."
Dívka se podívá z podpeřiny a celá vyděšená řekne chvějivým hlasem: "Kde to jsem. Kdo jste? Jak jsem se sem dostala? Kde je máma?" Calven se na ni zamračí a praví: "Moc mé dítě, moc se ptáš. Jsme bájní elfové rodu Kvingarů. Žijeme zde od nepaměti. Jsme uprostřed temného lesa Kvingaru, našeho domova. Jsem Calven vůdkyně a léčitelka Kvingarů. Neznám tvojí matku," zapřemýšlí se a pokračuje, "kdo jsi ty? A proč tě ti mladí lidé napadly?"
Dívka se uklidní, protože Calven vypadá neškodně a začne se rozpovídávat: "Já jsem Ewe. Nemají mě rádi, protože jsem jiná. Nadávali mi, tak jsem jim to oplatila. Dala jsem pěstí jejich kapitánovi a od tý doby mě nesnáší. Včera mi vzali kožich a já mrzla. Byla mi hrozná zima a na polích dost foukalo, tak jsem šla do lesa. Tam přišli i oni a našli mě. pomstili se mi za to, že jsem se bránila." Ewe trochu zesmutní a pokračuje, "Kdy uvidím svojí mámu?"
Calven se na ni smutně podívá a Ewe vytuší odpověď dřív než byla vůbec řečena: "Víš... tvojí mámu už asi nikdy neuvidíš. Jsme národ elfů a žádný člověk o nás neví. Víš o nás jen ty. Jsi pro nás největší hrozba. Váhala jsem, jestli tě uzdravím. Uvědomila jsem si, že až se probudíš, budu ti muset dát na výběr. Buď tu zůstaneš s námi a do světa lidí se nikdy nevrátíš, nebo zemřeš."
Ewe vyvalila oči a těžce polkla. Do očí se jí vtlačily slzy "To ji už nikdy neuvidím? Jsem ještě moc mladá na to abych odešla od rodiny a nechala mámu samotnou." Calven se pousměje "Jsi už dost stará na to abys mohla bojovat. Failon je elf, který tě zachránil. Je taky starý jen 17 zim a zachránil ti život. S tvojí mámou je mi to líto. Myslím, že je mojí povinností nechat tě, aby ses rozloučila. Budeš moct jít jestě jednou do světa lidí a rozloučit se. Ale nesmíš jim říct kam deš, ani proč tam jdeš. Nesmíš prozradit naší existenci!"
Ewe zahořkle polkla a tiše odvětvila "Děkuji. Jak se tam dostanu?" Calven se ušklíbne: "Failon tě tam dovede. Budeš mít přesně 6 hodin. Poslední hodiny tvého lidského života. Pak začínáš nový život. Jen 6 hodin." Calven nechala poslat pro Failona a dala Ewe něco posilňujícího k snědku na cestu."Failon už je tady." upozorní Calven a ukáže jí dveře.
Ewe vyleze z bunkru a zalekne se toho, že je 20 metrů vysoko nad zemí. Tady je takový výhled. Takovou nádheru Ewe ještě nikdy neviděla. Bylo tam asi 20 nebo dokonce 30 velkých bunkrů na stromech a to jsou jen ty které vidí. V dáli paprsky světla osvěcují i další bunkry. Všechny byly níž než ona. Dívala se a viděla spoustu elfů. Kvini si hleděli svého, většina vůbec nevěděla, že je tu člověk. Bungry byly velké a propracované, bylo vidět, že Kvingarové přírodě opravdu rozumý. Nepotřebují kované hrěbíky, aby mohli postavit obří stavbu. Mají opracované dřevo tak, aby vše zapadalo do sebe, nebo mají spoje uvázané lijánou pomocí důmyslných uzlů.
Failon ihned, jak dostane zprávu, běží před vůdcovský stan. Vyleze z něho Ewe. Něco tak krásného ještě neviděl. Teď byla docela jiná než včera v noci. Byla krásná, ale smutná. Dojde k němu a zvídavě se na něj podívá: "Ty jsi Failon?" Failon ze sebe vydá jen: "Jo." Ewe se pousměje nad jeho zvídavým pohledem "Ahoj, já jsem Ewe. Odvedeš mě k vesnici Selmacas?" Failon se pousměje "Jasně. Včera jsme se už viděli, ale to si asi nepamatuješ." Ewe se zamyslí "Ne to nepamatuju. Pamatuju si jen ráno jak jsem se probudila."
Oba vyrazili na cestu. Ewe šla po mechách a dusala je těžkými kroky. Failon ji okřikne "Pozor, choď opatrně! Vždyť to všechno pošlapeš. Přidej na kroku je to daleko a máš jen 6 hodin." "Hele, nech mě! Chodím, jak mě to naučili a navíc jdu docela rychle." Failon se ušklíbne. "Tomuhle řikáš rychlost jo? Já jsem to včera tudy proběhl s tebou v náručí a ani jsem nepošlapal mech." Ewe se na něj udiveně koukne a až teď jí dojde, že to byl on, kdo ji zachránil od jisté smrti "Promiň. Neměla bych na tebe tak štěkat, když jsi mi včera zachránil život. Víš, jsem ti hrozně vděčná, ale bojím se toho, co příjde. Toho, že už nikdy neuvidím mámu. Že budu tady u vás. Nevím co od toho mám čekat. Ty jsi jeden z nich, už jsi se tu narodil, ale co já? Já jsem se dnes ráno probudila a bylo mi oznámeno, že najednou budu žít úplně jinak. Je to zvláštní pocit víš."
Najednou Failonovi dojde, jak se asi Ewe musí cítit a taky se jí omluví: "Né, to já bych se měl omlouvat. Jsem vůči lidem zaujatej. Přišli jste sem a začali nám ničit náš domov, aniž byste se zajímali tím, kdo trpí. Je to od lidí dost sobecký. A včera, když jsem tě viděl, jak trpíš, nemohl jsem tě tam jen tak nechat. Byli by tě zabili, kdybych je nevystrašil." Ewe se udiveně podívá "Cože? Tys mě zachránil? Já myslela, že jsi mě tam jen našel. Nevěděla jsem, že jsi je vyplašil. Tak to ti musim ještě jednou poděkovat. Fakt... děkuju."
Mezitím, co šli a povídali si, tak si Failon uvědomoval, co udělal a jak změnil život sobě, jí, a celé vesnici. Ewe se mu hrozně zamlouvala, protože byla fajn a pěkně se s ní povídalo. Ani se nenadáli a z prokecaný cesty se vyjevil konec lesa a Failon pravil: "Tak teď běž. Máš přesně 6 hodin. Já sem přijdu a půjdem zase zpátky. Už se sem pak nikdy nevrátíš." Ewe se na něj lítostivě podívala "Jo... díky... tak zatím..." a vyrazila směrem do Selmacasu
Ewe vejde do vesnice a zamíří si to přímo k jejímu domovu. Otevře dveře a tam ji čeká nedočkavá a vystresovaná matka, která na ní hned u vchodu začne řvát: "Kde si byla?! Víš jakej jsem o tebe měla strach? To se dělá neukázat se celou noc doma?" Ewe si pomyslí, čím si to zasloužila, že po náhlé polosmrti na ní máma začne takhle řvát "Já jsem se ztratila v lese, promiň." Máma ji ihned na to obejme. "Dobře, ale už mi to nedělej. Kluci od sedláků říkali, že tě potrhalo velký zvíře, že tam ležíš v louži krve a že nic nemohli dělat. Vyšli se tě hledat, ale našli jen krev. Všichni si mysleli, že jsi mrtvá." říká s brekem její máma a Ewe se honí hlavou, že by bylo lepší, kdyby sem už nikdy nešla. Aspoň by teď nemusela svojí mámě lhát. "Víš mami, já budu muset odejít... a nikdy se už nevrátím. Nemůžu ti říct proč ani kam jdu. Nech klidně všehny v tom, že jsem mrtvá. Nikdo mě neviděl. Chtěla jsem ti jen říct, že jsem naživu a že jsem v pořádku. Ale víš... teď mám posledních pár hodin, které mohu strávit tady ve vesnici a s tebou." Mamka se na ni udiveně podívá "Co to povidáš? Kam bys šla? Proč by jsi odcházela? Kdy se vrátíš?" Ewe se bezradně dívá na dřevěnou podlahu. "No mami... já musím jít pryč. Prostě pryč. Neřeknu ti kam ani proč. Jistý je, že už se nikdy nevrátím. Můžes si být jistá tím, že budu šťastná." Máma se rozpláče a obejme svoji jedinou dceru: "Ať už jdeš kamkoli, dávej na sebe pozor." Ewe se usměje a steče ji slzička po tváři. "Víš mami, musí to tak být. Nemůsíš se o mě bát." A naposledy objala svoji matku se slovy: "Mami, tak já budu muset jít. Najdi si nějakýho slušnýho muže, ať tu nejsi tak sama. Budu se mít dobře, věř mi. Miluju Tě a vždycky na tebe budu vzpomínat." Matka se rozplakala "Ať se ti v životě daří. doufám, že se ubíráš správným směrem. Sbohem." Ewe vůbec nevěděla, zda-li je to ten správný směr. Popotáhla a špitla "Sbohem mami." a odešla.
Když došla na kraj lesa Kvingaru, nikde neviděla Failona. Rozhlížela se a nic. Šla tedy víc do lesa, když najednou uslyšela nějaké šustění v křoví. "Kdo je tam? Jsi to ty? Failone?" Její hnědovlasý přítel vyskočil a zmařile prohlásil "Ááá... jak si to věděla!" Ewe se začla smát. "Tak tímhle si vystrašil ty malý nekňuby?" Failon se poraženě podívá. "Jo, jakto že ses nebála?" Ewe zvážní. "Víš, teď to má být můj domov. Nemůžu se bát. Vyrazíme?" Failon přikývl a šli o něco rychleji než tam. Ewe měla zmatené pocity a myšlenky. Měla plnou hlavu mámy, Aranela a teď i Failona. Když tak přemýšlela, cesta se zdála být rychlá, ale tichá.
Za nedlouho dorazili do Tarionu, kde na Ewe čekala Calven: "Vítám tě zpět. Řekla jsem o tobě radě a po dlouhém přemlouvání souhlasili s převýchovou." Ewe se zděsí. "S převýchovou? O žádné převýchově nebyla řeč." Calven ji ale ujistí: "Nemáš se čeho bát. Na to abys zapadla musíš být jednou z nás. Buď ráda, že žiješ." Ewe zmlkne. "Jo, já jsem ráda. Jak to bude probíhat?" Calven se pousměje: "Jako u každého malého elfátka. Dostaneš k sobě někoho, kdo výcvikem prošel, a ten tě bude cvičit. Viděla jsem, že si s Failonem rozumíte. Budeš souhlasit, když ho pověřím úkolem vycvičit tě?" Ewe se pousměje a plna smutku praví: "Co mi zbývá. Jo, Failon je hodnej. Kdy se začíná?" Calven se ušklíbne. "Zítra, připrav se, proběhne přijímání a dostaneš nové jméno. Nech se překvapit."
Calven odvedla Ewe do hlavního stanu k ní a tam ji napustila vanu na koupání. Nebyla to obyčejná vana, vše bylo vymyšlené do detailů. Byla vydlabaná z jednoho kusu dřeva a dole byl otvor, který byl zašpuntovaný listím. Ústil do trubky, která vedla až dolů k zahradám, kde se zalévali vodou záhonky. Žádná voda nepřijde nazmar. Ewe se těšila na horkou koupel, ale co to? Voda je studená jak psí čumák. No, tak se tedy vykoupe a obleče si oblečení na spaní co dostala. A jde spát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Deny Deny | E-mail | 16. listopadu 2012 v 22:36 | Reagovat

To je luxusní .. :) moc krásně se to čte ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama