Konečně jsem se dokopala k napsání poslední kapitoly druhé knihy. Chtěla bych moc poděkovat Doctorovi, neboť díky němu jsem dostala nápad jak knihu dovést do konce :)

Kapitola 5.

23. prosince 2010 v 15:14 | Ewtcha |  Moje Kniha Kailé

Kapitola 5.


           Ewe vejde do vesnice a zamíří si to přímo k jejímu domovu. Otevře dveře a tam ji čeká nedočkavá a vystresovaná matka, která na ní hned u vchodu začne řvát: "Kde si byla?! Víš jakej jsem o tebe měla strach? To se dělá neukázat se celou noc doma?" Ewe si pomyslí, čím si to zasloužila, že po náhlé polosmrti na ní máma začne takhle řvát "Já jsem se ztratila v lese, promiň." Máma ji ihned na to obejme. "Dobře, ale už mi to nedělej. Kluci od starosty říkali, že tě potrhalo velký zvíře, že tam ležíš v louži krve a ža nic nemohli dělat. Vyšli se tě hladat, ale našli jen krev. Všichni si mysleli, že jsi mrtvá." říká s brekem její máma a Ewe se honí hlavou, že by bylo lepší, kdyby sem už nikdy nešla. Aspoň by teď nemusela svojí mámě lhát. "Víš mami, já budu muset odejít... a nikdy se už nevrátím. Nemůžu ti říct proč ani kam jdu. Nech klidně všehny v tom, že jsem mrtvá. Nikdo mě neviděl. Chtěla jsem ti jen říct, že jsem naživu a že jsem v pořádku. Ale víš... teď mám posledních 6 hodin, které mohu strávit tady ve vesnici a s tebou." Mamka se na ni udiveně podívá "Co to povidáš? Kam bys šla? Proč by jsi odcházela? Kdy se vrátíš?" Ewe se bezradně dívá na dřevěnou podlahu. "No mami... já musím jít pryč. Prostě pryč. Neřeknu ti kam ani proč. Jistý je, že už se nikdy nevrátím. Můžes si být jistá tím, že budu šťastná." Máma se rozpláče a obejme svoji jedinou dceru: "Ať už jdeš kamkoli, dávej na sebe pozor." Ewe se usměje a steče ji slzička po tváři. "Víš mami, musí to tak být. Nemůsíš se o mě bát. Teď se jen půjdu projít na pole a pak se vrátím... potom se rozloučíme."
           Ewe vyjde zadním vchodem přes dvorek a rychle na pole. Tam se prochází když vidí u potoka nějakého mladého hocha. Příjde blíž a říká "Co tu chceš? Tebe neznám. Kdo jsi?" Mladý muž se zamyšleně podívá "A kdo jsi ty? Neviděli jsme se už někdy?" Ewe se zamyslí a mladík jí přípomíná jednoho chudého kamaráda z dětství, ale tu myšlenku ihned zavrhne. "Jmenuji se Ewe. A Jak ty?" Hoch se celý rozzáří "Já jsem Aranel, nejsi náhodou z nedaleký vesnice Selmacas? Já jsem si tu jako malý hrál s jedním děvčetem a ta se jmenovala Ewe." Plavovláska se překvapeně podívala a vykřikla "Jéé, to jsem jáá! Ahoj, jak ty ses pořád měl? Jsme se viděli naposled tak před 3 roky. Od tý doby si hodně vyrostl." Aranel se na ni podíval a nemohl uvěřit vlastním očím. Ten prcek se kterým si kdysi hrál vyrostl v přenádhernou dívku. Srdce mu zaplesalo a začalo tlouci mnohem rychleji. "Jo, já se měl dobře, ale nudím se. V naší vesnici se nic neděje a mně ta nuda nedělá dobře. To když jsem byl tady na vesnici za mojí tetou, tak jsem se měl vždycky nejlíp. S dětma jsem si pořád hrál, ale s tebou jsem byl nejraději." Ewe se usměje a zavzpomíná "Jo to jo, to jsme se spolu nadováděli."
           Aranel stál v úžasu a díval se na Ewe. Byla jeho jediná kamarádka, se kterou si tak hrozně rád hrál. Věděl, že neni zrovna oblíbená, ale vždycky se jí jako pravý přítel zastal. A pro něj to nebyla jen kamarádka. Měl ji vždycky upřímně rád, ale nikdy se nedozvěděl, jestli by mu jeho city Ewe opětovala, tak ji raději nikdy nic neřekl.
            Ewe hltala každé jeho slovo a každý pohled. Ale co, nedává tomu moc pozornosti. Navíc ji velice tížilo, že už má jen pár hodin do setmění a že bude muset za chvíli jít.
          "Víš Araneli, je mi líto, ale já budu muset jít. Jinak jsem ráda, že jsem tě po dlouhej době viděla. Tak ahoj." Aranel zesmutní "Jo ahoj. Rád jsem tě viděl." sklopil pohled a byl na sebe naštvaný, že jí nic neřekl a nechal ji jen tak odejít. Třeba už ji nikdy neuvidí. To ale ještě nevěděl, že ji vážně už 
nikdy nespatří a pomyslel si, že to ona je jeho dívka života. Navíc teď, když je tak krásná.
            Ewe odešla a mrzelo jí, že nemůže zůstat. Měla Aranela moc ráda a ráda by s ním byla ještě chvíli. Teď ale musela jít za svojí mámou a rozloučit se s ní. Tak tedy šla. Vstoupila do světnice a naposledy objala svoji matku se slovy: "Mami, tak já budu muset jít. Najdi si nějakýho slušnýho muže, ať tu nejsi tak sama. Budu se mít dobře, věř mi. Miluju Tě a vždycky na tebe budu vzpomínat." Matka se rozplakala "Ať se ti v životě daří. doufám, že se ubíráš správným směrem. Sbohem." Ewe vůbec nevěděla, zda-li je to ten správný směr. Popotáhla a špitla "Sbohem mami." a odešla.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama